The edge...

18. dubna 2012 v 17:48 | Aranuir
Snažím se najít ty první chytrý slova naa úvod novýho článku a kašlu na to, protože na tohle nic vymyslet nejde.

Vzpomínky zaznamenané z třídenního maratonu.
Páteční večer se vleče. Napnánované přespání u Bártíka. Moje trojčátko má narozeniny a to se oslavit muselo. Vyrážím jako blbec dřív, protože mě nenapadlo, že by mohla přijít máma a vidět mě v šatech. To mě donutí zavolat Veverce, aby přijel taky dřív. Tím se nenápadně dostáváme k minulému nedobranému tématu o jeho holkách. Má jich teď asi pět. Jak on říká "rozdělanejch". Tak konečně přicházíme na sraz. Potěšeně se rozhlížím po převládájícím mužském pohlaví. /Ačkoli kdokoli by ode mě čekal nějakou akci, je blázen./ Veverka se trochu rozladí, když vidí většinou kluky. Je to trochu trapný, jak tam nikoho neznáme. Konečně se vydáváme do klubu 3. poločas. Ačkoli jsem se na tenhle večer těšila, začínám mít obavu, že tu pro mě moc zábavy nebude. /Trochu mě otravuje, že kdybych tu byla sama, klidně bych se seznámila, ale nechat Filipa na holičkách se mi nechtělo./ Po delší chvíli přichází i Dangee s Dominikem. Na konverzaci nijak velká pomoc, ale alepoň něco. Kroutím se smíchy a částečně lituju Veverku, protože sedět naproti tomu smotku rukou a vlasů a vědět, že měl šanci, je smutné. /Ať už jí doopravdy měl nebo ne./ Večer se vleče a já se neskonale nudím. Dobře, zamilovaný pár se zase rozloučil a já se s Veverkou domlouvila, jestli bych nemohla spát u něj, protože tohle jsem nemohla vydržet. Už jsme skoro odcházeli /Bártík nás držel a nechtěl pustit./ Při té příležitosti se s námi začal bavit nějakej kluk. Držel nás v konverzaci, abysme neodešli a nakone jsme se doopravdy nechali přemluvit. Ten kluk věděl, jak na holky jako já. Ačkoli nebyl moc hezkej, jeho kecy byly přesvědčivý. Měla jsem pocit... Chvíli jsem si snad myslela, že by to vůbec neškodilo si zatancovat a líbilo se mi, že o mě konečně někdo jevý zájem. Moje druhá polovička ale protestovala a já z ní slyšela určitý nádech mámina a nakonec i tátova hlasu, že je to určitě nějaký úchyl. /Možná ve mě nakonec třímá nějaká ta slušnost./ Naštěstí mě na místě sržel i Veverka, který se později zmínil, že nevěděl, jestli se vzdálit nebo ne, protože moje odpovědi se dost střídaly ze vstřícných na odporové. Na(ne)štěstí se celá tahle situace vyřešila příchodem policie.

Ach ne. to byla moje první reakce.
Roztřesená kolena jsem držela u sebe, aby nebyly vidět a výraz jsem se snažila ovládnout pomocí vůle. Všichni se znenadání začali balit a mě napadlo jen, že nahoře stejně budou čekat, že to nemá cenu. Chvíli se nic nedělo a pak začali žádat o občanky. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, pouze ty, o kterých si myslely, že jim 18 nebylo, mezi které jsem v mích nových šatech nepatřila. Ale Veverka ano. To mě trochu vyděsilo. Policista to vyřešil jednoduše větou : "Pil ste?"
"Ne"
"No, tak to se brzy dozvíme. Za chvíli tu bude zátah, tak tu můžete zůstat.". Podíval se na mě a já ho sjela pohledem, na který jsem doteď pyšná. Pak odkráčel. Na moje roztřesená kolena se nikdo naštěstí nekoukal.

Zajímavý poznatek z tohoto večera. Jakmile se rozneslo o policii, všichni se začali bavit se všema. Všechny zábrany padly a najednou byli všichni kamarádi.

Po chvíli jsem se zeptala číšníka, jestli už jsou pryč, protože nás taky kryl. Ten mě zatáhl do kumbálu, kde se už krčily dvě holky se slovy "Já vás potom vytáhnu." Až po zvuku zamykajícího klíče jsem si uvědomila, že Veverka tu není. Dostala jsem strach. Co když ho chytí? Co budu dělat?

Holky už jsem letmo viděla venku tak jsem se dala do řeči a přestala ovládat své nohy. Překvapená tím třesem jsem se opřela o nějakou poličku a aniž bych cítila nějaké výčitky svědomí, vykouřila cigaretu s výmluvou, že je to na uklidnění. Po chvíli se bílé dveře otevřeli a ty holky se na toho barmana vrhly. Toho jsem ho ušetřila a dost vyklepaná jsem začla hledat Veverku. Nakonec vše dopadlo dobře. Byl venku. Celou cestu k jeho domu jsme nezavřeli pusy. Trochu jsem se bála, co se tam stane, ale všechno bylo v pohodě. Jeho nakrknutá sestra skončila v posteli jeho mámy. Ráno jsem se zbalila a vyrazila domů. Sice co nejdřív, abych nepotkala jeho ségru, ale dost pozdě na to, abych nepotkala mojí rodinu balící se na jarní výlet s našimi kamarády. Ráno zažehnáno.

Zápas proběhl bez menších problému v pohodě. Utahaná jako nikdy.
A konečně je tu příprava na ples u Kamarádky. Vykládat tady o krášlení asi nemá cenu, takže přistupuji k dalšímu tématu tohoto večera. Zezačátku to bylo opravdu žalostné. Potkala jsem pár známých, maximálně tříminutový rozhovor zaručen ovšem co dělat potom, to je otázka. Moje další kamarádka patřící do alfa skvadry, které jsem se rozhodla říkat Umělkyně, sebou měla přítele. Ačkoli to určitě nemyslím špatně, její přítel nás trochu odřízl, což nás mrzelo. Neustále byli u sebe a on je asi moc tichý na konverzaci z patra, takže konverzace byla vynucená až trapná. Rozptýlení nám přinesl Kamarádky bratr a jeho kamarádi voleyballisti a nakonec i idol Kamarádky Radek. Byli totálně mimo a to mi dovolilo se chovat normálně. Možná /a dnes už si to asi nepřiznám./ jsem na Radka měla i nějaký ty řeči, kterýma se člověk snaží někoho vyprovokovat. A protože on na ně odpovídal s úsměvem, jsem dnes ráda, že jsem nepokračovala. Anča nasštěstí nic z mého "uklouznutí" nepostřehla, protože se bavila s jiným klukem.

Později mě Radek vyzval k tanci /naštětí až na diskotéce, takže jsem mohla jít/. I tak ale bylo vidět, že jsem dřevo. V tu chvíli jsem se opravdu chtěla propadnout do země. Hlavně když vedle nás tancovala Perfektcionistka s Mojžou. Příští rok do těch tanečních prostě jdu, bez holek nebo s nima. Pak všichni odcházeli naafter a já chtěla jít s nima. Fakt jo, ikdyž to bez alkoholu byli vesměs otravní. Ale máma/překvapivě/ vše zatrhla.

Druhého dne mě čekal další zápas, který jsem sotva uhrála a v neděli večer padla do postele jako mrtvá.
Po tomhle maratonu jsem se cítila plná rozmanitýh zkušeností, poznatků a všeho možného.

Zase na dlouhou dobu tohle nechci zažít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laithé Laithé | 9. června 2012 v 11:47 | Reagovat

Musim se konečně přiznat - strašlivě dlouho jsem se nemohla dokopat ke komentování (Určitě sis toho nevšimla, že? :D). Ty přezdívky, speciálně Perfekcionistka - jsou výstižný. :)
Veverka tu šanci neměl, ale nechala bych ho při tý myšlence. Smotek rukou a vlasů asi v dohledný době nikdo nerozmotá. :3 Ale je mi líto, že když jsme spolu, nejsme dvakrát výřeční. Mám na to svojí teorii, ale tu ti možná vysvětlím někdy jindy. I ten ples mě mrzí, na druhou stranu mi nepřišlo, že byste se nějak závratně snažily tu komunikační bariéru zlomit. Měla jsem pocit, že jste tam chvilku stály a pak hned vyklidily pole. Nu což... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama