Duben 2012

Všichni proti všem

18. dubna 2012 v 19:19 | Aranuir
Výhra na Vídeňském turnaji nedokázala zcela setřít můj pocit z "našeho" týmu.

Celkově na to mužu hledět jako na další zkušenost. Ovšem co jsem objevila už nikdy nechci vidět. Je to jako najít pod "ještě-stále-dobře-vypadající" šunkou hnijící larvu buhvičeho. Z jejich tréninků jsem byla příjemně překvapena. Nikdo se ke mě nechoval hnusně, ikdyž jistý odstup tu byl a s tím jsem počítala. Možná to šlo až moc dobře. Ve Vídni jako by se holky začaly shlukovat do dvou či více skupinek. U holek celkem normální vlastnost. A z jejich naprvní pohled přátelského týmu se stávala tlupa holek pomlouvající sebe navzájem. Aniž bych to myslela nějak špatně, přebíhala jsem mezi nimi a bavila se se všemi protože jsem nechtěla být přřazena ani k jedné skupině. Jak jsem tak poslouchala ty jedovaté řeči, říkala jsem si, co asi říkají o mě. Asi jsem to nechtěla vědět.

Náš trenér, který byl až do teď jediný, ke kterému jsem dokázala vyjadřovat úctu se ve Vídni snal předmětem častých řečí a to ho u mě dost ponížilo, protože ačkoli jsem tomu nechtěla věřit, některé věci byly tak očividné, že jsem se zhnusila.

A v neposlední řadě si vzpomínám na ten pocit /nebudu lhát, nemívám ho často/ když jsem utratila přes 150 euro za jediný týden, což je v přepočtu něco okolo 3000 českých. Ta hrůza musela být čitelná i na objičeji a já se styděla, jak jsem marnotratná a zároveň na sebe byla naštvaná, taky jsem se obhajovala, že to mám na utrácení a že je to tady dražší a nakonec jsem se asi nejvíc bála mámi, co mi na to řekne.

Když jsme tedy vyjeli zpět do Prahy, já se odloučila od týmu v Brně, kde mě táta vyzvedl, abych zbytek velikonoc ztrávila s rodinou a kamarády. Nejenže táta přijel o hodinu později v 5°C, ale přijel na to druhé nádraží. Když jsem pak přijela, čekala na mě naštěstí náruč alkoholu, který pro mě v tu chvíli představoval únik od celého toho týdne. Když hruškovice vzala za své, José měl zase ty narážky, ale tentokrát jako by opravdu něco čekal. Nevím, co jsem hodlala dělat, ale pamatuju si, že jsem nebyla proti. Důležitá informace z tohoto večera ale je, že José, přes všechnu svojí drsnost je pořád ještě panic. Já vím, kdo by to byl řekl. Když se na to koukám zpětně, jsem ráda, že se nic nestalo.

To se opakovalo i druhý večer a nakonec jsme se neubránily Velikonočnímu Pondělí, kdy si kluci náramně vychutnali /snad jako každý rok/ práskání pomláskou. Naštěstí jsem se ale zbavila všech těch vajec. Celá tahle tradice mi přijde uhozená. Ale u nás jde hlavně o to, že se zase jednou vidíme s kámošema.

Týden bych zhodnotila jako mírně nadprůměrný.
Navíc První se se mnou pořád baví.
Zdá se mi, že chce nějakej ten krok taky podniknout, ale neví jak na to.
Třeba třídní výlet.
Nebo taky ne.

The edge...

18. dubna 2012 v 17:48 | Aranuir
Snažím se najít ty první chytrý slova naa úvod novýho článku a kašlu na to, protože na tohle nic vymyslet nejde.

Vzpomínky zaznamenané z třídenního maratonu.
Páteční večer se vleče. Napnánované přespání u Bártíka. Moje trojčátko má narozeniny a to se oslavit muselo. Vyrážím jako blbec dřív, protože mě nenapadlo, že by mohla přijít máma a vidět mě v šatech. To mě donutí zavolat Veverce, aby přijel taky dřív. Tím se nenápadně dostáváme k minulému nedobranému tématu o jeho holkách. Má jich teď asi pět. Jak on říká "rozdělanejch". Tak konečně přicházíme na sraz. Potěšeně se rozhlížím po převládájícím mužském pohlaví. /Ačkoli kdokoli by ode mě čekal nějakou akci, je blázen./ Veverka se trochu rozladí, když vidí většinou kluky. Je to trochu trapný, jak tam nikoho neznáme. Konečně se vydáváme do klubu 3. poločas. Ačkoli jsem se na tenhle večer těšila, začínám mít obavu, že tu pro mě moc zábavy nebude. /Trochu mě otravuje, že kdybych tu byla sama, klidně bych se seznámila, ale nechat Filipa na holičkách se mi nechtělo./ Po delší chvíli přichází i Dangee s Dominikem. Na konverzaci nijak velká pomoc, ale alepoň něco. Kroutím se smíchy a částečně lituju Veverku, protože sedět naproti tomu smotku rukou a vlasů a vědět, že měl šanci, je smutné. /Ať už jí doopravdy měl nebo ne./ Večer se vleče a já se neskonale nudím. Dobře, zamilovaný pár se zase rozloučil a já se s Veverkou domlouvila, jestli bych nemohla spát u něj, protože tohle jsem nemohla vydržet. Už jsme skoro odcházeli /Bártík nás držel a nechtěl pustit./ Při té příležitosti se s námi začal bavit nějakej kluk. Držel nás v konverzaci, abysme neodešli a nakone jsme se doopravdy nechali přemluvit. Ten kluk věděl, jak na holky jako já. Ačkoli nebyl moc hezkej, jeho kecy byly přesvědčivý. Měla jsem pocit... Chvíli jsem si snad myslela, že by to vůbec neškodilo si zatancovat a líbilo se mi, že o mě konečně někdo jevý zájem. Moje druhá polovička ale protestovala a já z ní slyšela určitý nádech mámina a nakonec i tátova hlasu, že je to určitě nějaký úchyl. /Možná ve mě nakonec třímá nějaká ta slušnost./ Naštěstí mě na místě sržel i Veverka, který se později zmínil, že nevěděl, jestli se vzdálit nebo ne, protože moje odpovědi se dost střídaly ze vstřícných na odporové. Na(ne)štěstí se celá tahle situace vyřešila příchodem policie.

Ach ne. to byla moje první reakce.
Roztřesená kolena jsem držela u sebe, aby nebyly vidět a výraz jsem se snažila ovládnout pomocí vůle. Všichni se znenadání začali balit a mě napadlo jen, že nahoře stejně budou čekat, že to nemá cenu. Chvíli se nic nedělo a pak začali žádat o občanky. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, pouze ty, o kterých si myslely, že jim 18 nebylo, mezi které jsem v mích nových šatech nepatřila. Ale Veverka ano. To mě trochu vyděsilo. Policista to vyřešil jednoduše větou : "Pil ste?"
"Ne"
"No, tak to se brzy dozvíme. Za chvíli tu bude zátah, tak tu můžete zůstat.". Podíval se na mě a já ho sjela pohledem, na který jsem doteď pyšná. Pak odkráčel. Na moje roztřesená kolena se nikdo naštěstí nekoukal.

Zajímavý poznatek z tohoto večera. Jakmile se rozneslo o policii, všichni se začali bavit se všema. Všechny zábrany padly a najednou byli všichni kamarádi.

Po chvíli jsem se zeptala číšníka, jestli už jsou pryč, protože nás taky kryl. Ten mě zatáhl do kumbálu, kde se už krčily dvě holky se slovy "Já vás potom vytáhnu." Až po zvuku zamykajícího klíče jsem si uvědomila, že Veverka tu není. Dostala jsem strach. Co když ho chytí? Co budu dělat?

Holky už jsem letmo viděla venku tak jsem se dala do řeči a přestala ovládat své nohy. Překvapená tím třesem jsem se opřela o nějakou poličku a aniž bych cítila nějaké výčitky svědomí, vykouřila cigaretu s výmluvou, že je to na uklidnění. Po chvíli se bílé dveře otevřeli a ty holky se na toho barmana vrhly. Toho jsem ho ušetřila a dost vyklepaná jsem začla hledat Veverku. Nakonec vše dopadlo dobře. Byl venku. Celou cestu k jeho domu jsme nezavřeli pusy. Trochu jsem se bála, co se tam stane, ale všechno bylo v pohodě. Jeho nakrknutá sestra skončila v posteli jeho mámy. Ráno jsem se zbalila a vyrazila domů. Sice co nejdřív, abych nepotkala jeho ségru, ale dost pozdě na to, abych nepotkala mojí rodinu balící se na jarní výlet s našimi kamarády. Ráno zažehnáno.

Zápas proběhl bez menších problému v pohodě. Utahaná jako nikdy.
A konečně je tu příprava na ples u Kamarádky. Vykládat tady o krášlení asi nemá cenu, takže přistupuji k dalšímu tématu tohoto večera. Zezačátku to bylo opravdu žalostné. Potkala jsem pár známých, maximálně tříminutový rozhovor zaručen ovšem co dělat potom, to je otázka. Moje další kamarádka patřící do alfa skvadry, které jsem se rozhodla říkat Umělkyně, sebou měla přítele. Ačkoli to určitě nemyslím špatně, její přítel nás trochu odřízl, což nás mrzelo. Neustále byli u sebe a on je asi moc tichý na konverzaci z patra, takže konverzace byla vynucená až trapná. Rozptýlení nám přinesl Kamarádky bratr a jeho kamarádi voleyballisti a nakonec i idol Kamarádky Radek. Byli totálně mimo a to mi dovolilo se chovat normálně. Možná /a dnes už si to asi nepřiznám./ jsem na Radka měla i nějaký ty řeči, kterýma se člověk snaží někoho vyprovokovat. A protože on na ně odpovídal s úsměvem, jsem dnes ráda, že jsem nepokračovala. Anča nasštěstí nic z mého "uklouznutí" nepostřehla, protože se bavila s jiným klukem.

Později mě Radek vyzval k tanci /naštětí až na diskotéce, takže jsem mohla jít/. I tak ale bylo vidět, že jsem dřevo. V tu chvíli jsem se opravdu chtěla propadnout do země. Hlavně když vedle nás tancovala Perfektcionistka s Mojžou. Příští rok do těch tanečních prostě jdu, bez holek nebo s nima. Pak všichni odcházeli naafter a já chtěla jít s nima. Fakt jo, ikdyž to bez alkoholu byli vesměs otravní. Ale máma/překvapivě/ vše zatrhla.

Druhého dne mě čekal další zápas, který jsem sotva uhrála a v neděli večer padla do postele jako mrtvá.
Po tomhle maratonu jsem se cítila plná rozmanitýh zkušeností, poznatků a všeho možného.

Zase na dlouhou dobu tohle nechci zažít.

Slaboch

18. dubna 2012 v 17:47 | Aranuir
Lyžařšký výcvik tříd 5.F začal a skončil bez velkých tragédií. To je mi ale přeekvapení.

Přijet o dva dny později bylo nepříjemné. Už několkrát se mi to stalo a ještě nikdy mi to nevadilo tak jako teď. S naší alfa skvadrou bylo nemožné se nebavit, ale jelikož jsem měla jedinečnou příležitost, snažila jsem se bavit víc s Prvním. A to nebyl takový problém. Lyžák probíhal podle očekávání, učitelky jsou někdy v pohodě, někdy ne, stejně tak jako spolužáci. Běžky pro mě byly překvapením. Žila jsem v domění, že to umím. První výlet mě přesvědčit o opaku. Moje hrdost dostala na frak hlavně když se Perfektcionistka otáčela a čekala na mě s tím jejím pohledem. Nakonec jsem to raději vzdala, abych mohla tvrdit že se nesnažím. /Což je moje reakce na všechno co mi nejde a ostatním jo a nechci ukazovat svojí neschopnost./ To samozřejmě na náladě nijak nepřidávalo. Ale to mě nakonec přestalo zajímat. Důležitý byl čas s Prvním.

Diskotéka /nebo to, co ji mělo představovat/ je u 5.F docela na prášky. Vždycky se něco řeší, vždycky někdo skončí pryč. /Tu vzpomínku už nikdy nevyženu z hlavy... Umělkyně/ Nejlepší čas vyřešit i moje trable. Ale to bych nesměla být takový zbabělec. Plánuju si to už dlouho. A stejně jsem to neudělala. To jsem prostě já. Lyžák je zakončen celodenním výstupem na Sněžku. To byla nádhera. Celej den se Slunce nestáhlo a k tomu se ještě přidalPrvní, který si vyžádal naši společnou fotku. To je taky asi nejdůležitější z toho výletu. Ta malá drobnost, že se mi rozbily běžky mi teď přijde nedůležitá.

První se spálil. Vypadal jako jahoda. Tak jsem se taky dostala k situaci rozmazávat mu po obličeji bílý yogurt. Chvilku, jenom chvilku na mě koukal fakt krásně. Neumíte si představit, jak jsem se cítila. Večer byla další dosci a náš tanec jako by zpečetil všechno, co se stalo. Ale jakobych to neočekávala, večer skončil a já držela pusu zavřenou na tři západy. Já mu to neřekla.

JÁ MU TO NEŘEKLA!!! Sakra.
Nedokážu to, asi prostě nejsem stavěná na to, abych mluvila. To by vysvětlovalo hodně věcí.
Asi přestanu mluvit.