Březen 2012

Again again and suprise...STOP

3. března 2012 v 21:12 | Aranuir
Život je nespravedlivej
Můžu si to říct kolikrát chci a pořád se to neměnní.

Veverka, můj nejlepší kamarád. Ačkoli se to zdá na první pohled nemožné, rozumíme si ve všem. Někdy si říkam, že by pro mě byl dokonalej. Asi nejvíc se mi líbí řeči, že oba objedeme svět. To si dokážu představit, jak spolu cestujem a je to nádhernej pocit. Když jsme spolu, je těžký nás zastavit v konverzaci nebo se k ní jenom připojit. Jedeme v naší soukromý řeči, který moc lidí nerozumí a přes to všechno dokážu být tak krutá, že se mu s ostatníma směju. /Je těžký vidět to na napsaný, ale opravdu jsem tak hnusnej člověk./ Klidně mě kdokoliv považujte za povrchní osobu, ale mě prostě na vzhledu záleží. A navíc si nás nedovedu představit. To je ale jen dobře. Jen ať to tak zůstane.

Ani nevím, proč nad tím, sakra, přemýšlím.

To je všechno tím jedním stydlivím klukem. Prvním. Od tý doby to se mnou jde od deseti k pěti. Je to tak nepříjemný, mít ho v každý zatracený myšlence. Nesnáším, když musím někoho poslouchat bez mého zásahu. Stejně tak jako když mě někdo ovládá. A to přesně dělá. ÁÁÁ, jak já to nenávidim. Přesně v této chvíli se vždycky ozývá můj pekelný společník rebel, kterému se to nelíbí. Chce se vzbouřit, dostat se z toho. A k tomu se přidává ten nepříjemný pocit, že ten člověk, který mě dostal do tohoto stavu /To slovo zní divně :D/ to ani nedělá úmyslně. Na kom si pak mám vybít svou zlost?! A co bude pak, když to bude /Ano, vím, pravděpodobnost té možnosti je mizivá./ dělat naschvál?
Konec tohohle myšlenkovéo vlákna.

Ten koncert. Ten zatracený koncert. Byla jsem už rozhodnutá to opravdu skončit. To snažení o jakékoliv přiblížení. Mluvila ze mě zlost, ale já byla docela jistě přesvědčená, že to zvládnu. To jse se ale šeredně spletla. Na koncertě se některé holky přetahovaly o to, kdo si vedlě něj sedne /Přijde mi to trochu dětinský, ale budiž, minulý týden bych to asi dělala taky./ a on jako že nic. Nebudu předstírat, že jsem necítila jistou bolest, že on si vedle jedný z nich prostě sedne. Bez jakékoli naděje jsem usedla na svoje místo, připravena na tu "nenáhodu" že nesedí alespoň tak, abych se na něj mohla dívat ;) . Moje překvapení tedy bylo o to větší, když si vedle mě suveréně sedl, bez jakékoli holky vedle. Koncert by byl pro mě možná i docela zajímavý, mám přece ráda umění, nebýt samozřejmě jeho. Zajímavé, jak se hned všechno otočilo, když jsem slyšela jednu z jeho mnoha poznámek, že je to neuvěřitelná nuda. Slyšela jsem se odpovídat, že je to hrůza. Později už mi nepřišlo důležité mu oznamovat, že si myslím opak :D Jak jsme tak seděli skoro dvě hodiny vedle sebe, neustále jsme se dotýkali. Lokty nebo lýtka byly vždy blízko u sebe. Možná si to teď jenom namlouvám, ale vždy, když jsem se pohla a "naše spojení" se přerušilo, pohnul se taky aby se zase dotýkal. Můžu si jen domýšlet, jak vtipně musel vypadat můj obličej. Naštěstí se všichni koukali na orchestr nebo spali.
Moje nálada se pozvedla a moje převědčení bylo v troskách. V pondělí to bude jako obvykle. Sakra.