Únor 2012

Proměnlivé.

22. února 2012 v 22:05 | Aranuir
Tak kde sakra začít.
Tak možná by bylo rozumné začít od začátku.
Pátek večer. Film Underworld 4 s Kájou a Ančou. Pohoda.
"Nechceš se mnou jít potom ještě do hospody za Pepou, Danem a Adamem?"
Proč ne? Tak tedy bez Káji. Ačkoli cítím, že "něco" není správně, netrápí mě to natolik, abych Anče něco řekla. /Přece jenom Kája by stejně nemohla. Měla by zakouřenej kabát a nechtěla by pít. :/ Dangie je na plese./ V hospodě se seznamuji s Ančinými kamarády, kteří jsou, jak jsem zjistila, velice podobní těm mím. Umožňuje mi to konverzovat skoro normálním způsobem. Po třetím pivu a půlce Cinzana přichází dlouhoočekávaný Pepa. Je přesně takovej, jakýho jsem si ho představovala. Hezkej, vtipnej a bla bla. Ačkoli si to nechci moc přiznat, líbí se mi fakt hodně. Ale Anča mění své vyjadřování a chování velice zřetelně, takže se rychle stahuju. /Přece jen není moje liga./ Několik myšlenek se mi míhá hlavou. Přichází i Petr. Jak mě Anča zpravila, ten se jí doopravdy líbí. /Pepa prý pouze, když je trochu mimo./ Trochu mimo její vkus, ale je hrozně v pohodě. Všímám si Ančiny ruky v Pepově klíně. Ehe. Pepa má blažený výraz. Nevím, jak k tomu došli a vlastně ani jak to skončilo, ale v jednu chvíli už odcházíme. Po cestě domů jsme si o tom povídaly. Ale co jsme to řikaly? Vůbec nevim. Doma jsem se odhodlala k tomu, abych jí to řekla. Reakce? Nepředvídatelná. Pamatuju si přibližně, že řekla, že mi to přeje a co už se stalo. Trochu ztrapněně říkám, že nic.

Neděle ráno
Cože? To přece není možný! Honza mi napsal. Ačkoli si teď nedokážu představit, z čeho jsem byla tak odvařená, byla jsem. Krátký, ale velmi potěšující rozhovor. Hromadná sms holkám nutností. /Konečně i Anče./
Proklela jsem tisíckrát, že odjíždím na hory a musím se odtrhnout od netu. Celá cesta do Černého dolu v Krkonoších byla zasvěcena myšlenkám o něm. Teď si za to nadávám, ale z čiré radosti jsem mu napsala na mobil. /Proč jsem to sakra udělala?!/ Týden mě trochu ochladdil, ale ne dostatečně, aby mi nebylo líto, že v pondělí není ve škole a v úterý se na mě skoro nepodívá. Středeční ráno jako by dalo poslední kapku. Pozdravila jsem ho a on se s divným výrazem otočil. Byla jsem zvláštním způsobem vytočená a na tu krátkou chívli jsem si řekla, že s tim vším končím, že je to nelogický a svým způsobem proti přírodě. Až Anča mě uklidňovala, že mě určitě neslyšel. Ale moje první jizvička, jakkoli absurdní a malá, se zrodila. Ještě tentýž den jsem ho zase začala mít ráda.

Začínám nemít ráda svůj "zamilovaný" stav. Někdy je to fakt k nasrání, promiňte mi ten výraz.