Leden 2012

Dobrá nálada?

31. ledna 2012 v 22:44 | Aranuir
Možná je trochu pošetilé si myslet, že to někoho zajímá, ale život se mi zdá fajn.
Všechno vycházelo, ačkoli ne vždy podle plánu./Nebo to je jenom moje dobrá nálada, která přemisťuje problémy do tmavého kouta./
Jestliže je pošetilé si myslet, že někoho zajímám, je ještě pošetilejší myslet si, že někoho zajímá škola. Škola, to přípatrové pětidenní vězení, které se každým týdnem zdálo o něco horší než předchozí. To místo pekelné, kde tě přesvědčují, že nejsi dostatečně chytrý nebo alespoň informovaný, kde se každá protrpěná hodina zdá jako věčnost.
A představa, že mi tohle zpropadené místo moc nevadí, byla ohromující. Kuriozní.
První byl stále aktuálním tématem, ale ta možná jistota v daleké budoucnosti, že mu to řeknu, mi přinášela nečekanou představivost. Příjemné pomyšlení na mě jako normální holku s klukem.
Kamarádi byli všichni v pohodě. Setkání vyhovovaly všem a byly plné porozumění. A jemné náznaky mi jen lichotily. Jen jediná věc mi přicházela do hlavy častěji, než bych chtěla. Ten droboulinký nedostatek, že moje nejlepší kamarádka ještě neví dost důležitou věc v mém dosavadním životě, mě malinko otravoval.
Rodina, ač se značnými změnami, taky vyhovuje. Možná by tatíček mohl malinko ubrat té nesnášenlivosti, ale dopřejme mu to, když pravděpodobně prožívá období menopauzy. Ne, i tak mu to musím vyčíst. Proč prostě konečně nepochopí, že mě už nezmění. Najednou, po dlouhé době, mu došlo, že část mé osobnosti není podle jeho gusta a okamžitě začal s napravováním mích zlozvyků. /Na okraj zmínit, že jeho nepředvídatelné výbuchy vzteku jsou těžké pro celou rodinu, je možná trochu přehnané./ Doufám, že mi to nikdo nebude mít za zlé, ale určetě by nikomu z nás neškodilo, kdyby zase odjel někam na antarktidu.
Basket se zdál v pořádku. Tedy, samozřejmě že nebyl v pořádku, ale co já s tím krucinál můžu dělat? Přestala jsem věci řešit. Je mi to skoro jedno. Já mám zajištěné budoucí týmy, ať si dělají, co chtějí. /To, že ty holky jsou moc malý nebo moc velký, nikoho nezajímá./ Příjemně překvapena dnešním tréninkem bych se mohla trochu pochávlit. Ano, opravdu jsem se citelně zlepšila. Samozřejmě po příjezdu nového coache z ameriky. To je trenér, to teda můžu říct. Ví všechno, a pokud ne, tak to alespoň tuší. Autoritu má nezpochybnitelnou.
Možná je to tím výletem do Alp, že vidím všechno tak růžově, nebo mám fakt dlouhodobou dobrou náladu.
Každopádně jak si znovu pročítám tohle psaníčko, nezní to moc, jako by to bylo super. Ale já to tak cítím, což je zdaleka nejlepší.

Lucy

23. ledna 2012 v 21:58 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
"Víš, nejsem si moc jistá…" Snažila jsem se udržet krok, ale nevěděla jak. Připadalo mi, že když něco rychle v mém mozku nepřeskočí na správné místo, bude to hodně špatné. Jeho jazyk se probourával skrz moje rty a zaplavoval mě jemným vzrušením. Neprojevovala jsem žádný odpor. Jeho ruka krouživými pohyby jezdila po mém boku a druhá se s neuvěřitelnou jemností zamotávala do mích dlouhých vlasů.
"Lucy, vždyť si úžasná, určitě už jsi to zažila hodněkrát." Zašeptal mi do ucha a jen co domluvil, jeho rty byly zase na mojí pokožce. Další vlna tepla mě trochu uvolnila. Nezkušeně jsem se snažila líbat ho na tvář, krk nebo jakékoli jiné místo. Jeho kůže vůbec nebyla příjemná. Přitom jsem si představovala spoustu neoholených a smrdutých padesátníků, které jsem potkávala každý čtvrtek před tréninkem u hospody naproti. Slizké. Mike se pomalu přesunoval na pohovku a mě přenášel sebou. Nevěděla jsem, jestli si už nevšiml něčeho zvláštního, ale tušila, že k tomu za chvíli dojde. Přemýšlela jsem, jak navodit tu náladu, o které mluvily holky. Tu náladu, při které už víš, jak na to, všechno je přirozené a instinktivní. Musela jsem si ji asi navodit sama.
Lucy, ty hloupá káčo, vždyť tohle si přece chtěla, tak ale už!
Už jsme dávno leželi a já, aniž bych o tom věděla, byla jen ve spodním prádle.
Ach ne, on mě vidí. Vidí všechno! Pořád tu je? Ještě neutekl? To je neuvěřitelně trapné, jsem celá rudá! Ležela jsem tam, ruce mechanicky obtočené okolo jeho těla, které už bylo taky dávno bez oblečení. Z přemýšlení o sobě mě vytrhl pohled na jeho tělo. Fakt hezký, proč mám ale ten divný pocit.
"Jsi fakt výborná, už všechny chápu. Uff, tak jdem na to, co myslíš?" Pomalu, velice pomalu se posunul níž a s upnutýma očima do mích, zajel jedním prstem pod moje kalhotky. Dvě velmi silné a protichůdné emoce se ozvaly současně. Strach. Strach jí říkal, že to rozhodně nesmí být on, ne takhle, ne teď. Ta druhá a pro mě skoro nová se rovnala strachu, ale rozhodně se nechtěla pohnout ani o milimetr. Možná se ve mně ozvalo něco vyššího než já, protože než mi sundal kalhotky celé, našla jsem sílu shodit ho ze mě a zkřížit si nohy co nejvíc to šlo.
"Co se děje?" ozval se překvapeně s nádechem zlosti. Byl naštvaný a pořádně nadržený. Musela jsem odtud pryč. A to rychle.
"Ne. Ne. Ne" Mumlala jsem si potichu. Zmateně jsem se zvedla a hledala své oblečení, snažíc se co nejvíc zakrýt své tělo. Oblečení jsem měla na sobě neuvěřitelně rychle, vystřelila z pokoje, propletla se mezi napůl opilými spolužáky a vypadla z baráku a snažila se uklidnit.

Neděle, odvozeno od slova nedělat

22. ledna 2012 v 21:43 | Aranuir
Neděle, cca 1:00 a.m.
Sprcha a neuvěřitelný rozhovor lámanou angličtinou (na naší obranu, pod vlivem tequily to nejde nikomu) s mojí milovanou o všem, co srdce trápí, když je zajité alkoholem.
3:00 a.m.
Slzy stékající po tváři mě štípou. Písnička Yours to hold od kapely Skillet. Šíša s malinovým tabákem a kroužek čtyř holek.
9:00 a.m.
Probuzení jako z filmu, když si protřete oči a přemýšlíte, co se to všera všechno stalo a testujete, jestli si všechno pamatujete. Poté několik hodin malátného nic nedělání.
3:00 p.m.
Vztup na scénu třetí vodnice a kluků. Upřesněno jako José, Sony a Veverka. Neuvěřitelné dvě hodiny s jedním uhlíkem a černým humorem.
5:00 p.m.
Vodnice a žádná tekutina se projevila. Bolest hlavy mě klátí až do večera. Mezitím se vydávám s klukama na nedělní floorbal.
6:00 p.m.
První narážka. José mě nepřirozeně vychvaluje a zajímá se o moje záležitosti s klukama. Možná v tom vidím víc než to je. A možná taky ne.
Druhá narážka. José je se mnou v týmu a jakmile je po hře, sundavá si tričko (rozhodně se nemá za co stydět! A ikdyž na "tělíčka" moc nejsem, působí to.) s neuvěřitelně okatým pohledem na mě (možná je to zase ta moje představivost).
8:00 p.m.
Konečně konec. Čtyři hodiny spánku mi asi úplně nestačily.
On mi chválí čepici!? No věřili byste tomu? Je to divný. Toho si všimli i Sony s Veverkou. Eh, krev mi začíná tepat na tvářích.
Není to článek, není to příběh, jen souhrn. Úplně mi to ale stačí. Dnešek je zvláštní. Už od ranních hodin.

První je na obzoru!

17. ledna 2012 v 22:33 | Aranuir
Určitě znáte ten pocit, když víte, že vás někdo pozoruje (Tedy alespoň v to doufám). Mám to taky, ale násobně víc. S přibývajícími dny roste moje touha říct Prvnímu všechno. Úplně všechno. Vlastně ne jenom jemu, ale všem okolo, ať už to slyšet chtějí, či ne.

Moje vědomí je zaplněno myšlenkami na něj a představami o něm. V neposlední řadě taky myšlenka na to, že jsem to stále neřekla své "nej" kamarádce. Trochu mě to všechno ničí, ale zároveň mě to povznáší do výšin, kde jsem ještě nebyla. Prostě si to protiřečí v každém směru. Fakt mě to štve.
Dnes byl extra den, on byl objekt č.1. To dělá z mého dne pozitivní a radostný. Je neuvěřitelně vtipné, když se začnete znenadání usmívat a kamarádky se vám smějí do obličeje, že je to roztomilý. (Trochu děsivé, vím) Ale víte co?

JE MI TO SAKRA JEDNO! (Random nápad přidat tam sakra mi nezazlívejte)
Chci být s ním, poslouchat jeho vyprávění o čemkolli, nebo o ničem, koukat mu do očí z takové blízkosti, že uvidím rozdíly barevnosti jeho duhovek, vědět, že když mu napíšu, bude se zajímat.
Zní to neuvěřitelně přeslazeně a toho se trochu děsím, ale ta doba, kdy se tak cítím, je povznášející. Na všem zaleží zase o něco míň. Problémy se zdají "easy to solve" (nechce se mi klikat na google translater abych se dozvěděla, jak se to řekne česky :D) ale hlavně se zdají daleko přede mnou.
Další cukr, co mě přesvědčuje, že je to všechno na správném místě je má teorie, že to všechno tuší z mého chování. To mě ale přivádí z5 ke kamarádce. Vím, že ona mi toho neřekne hodně, (fakt, se kterým jsem se smířila) ale neříkat jí to mi příjde, ... Nevím, prostě jí to chic říct.
Jak jste si jistě všimli, jsem plna velmi primitivních pocitů, kdy vše je "chci, nechci, nevím".

Tuto další zpověď zařazuji do výlevů nezralých a velice "romanticko-amerických".
Odpuzující, co se to ze mě stalo za ty přibližné čtyři měsíce.