Aurignac 2011- DOPRAVA

15. prosince 2011 v 23:09 | Aranuir
Léto 2011 bylo zlomovým časem. Cítila jsem, že se měním. Naučila jsem se být víc trpělivá a především navázat rozhovor či jakýkoli kontakt s neznámými lidmi.

Civím na vchod do obrovské haly Ruziňského letiště a napadá mě jen slovo "Wow". Máma mě nakonec dostrká k odbavovací přepážce, kde dostávám do ruky palubní letenku a zbavuju se baťohu. Je sedm ráno a i přesto je tu spousta lidí. Někteří studují velké tabule s přílety a odlety, jiní vyčerpaně a pomuchlaně sedí na mnoha lavičkách. Na každém kroku popobíhá letuška nebo jakýkoli jiný personál. Ve stínu toho všeho stojí policie a vnáší do tohoto chaosu kousek důležitosti. Poslední zamávání vystresované mámy mi dodává odvahu podat tomu pánovi v uniformě svůj pas. Chíli kontroluje údaje, potom jeden letmý pohled a pak mi ho podává zpátky s větou: "příjemný let". Netrpělivě sedím na nepohodlné sedačce a jsem napjatá jak struna, div že se mi neklepou ruce. Vedle mě blondýnka s dokonalým oblečkem, kabelkou Gucci a malým cestovním kufříkem. Připadám si důležitě.
"Příjemný let" mi nakonec přeje i letuška u pultu, který, jak jsem pochopila, kountroluje, jestli opravdu patřím do tohodle letadla. Když se rozsvítí zeleně, dojde mi, že jsem správně. S davem vstupuji do průhledného tunelu, z kterého jsou vidět letadla a spousta malých vozíků. Je v něm nepřirozeně teplo.
Už sedím na svém místě 14D u okýnka a píšu mámě uklidňující sms, že ještě žiju. Radši se snažím nemyslet na ty letecké katastrofy, které jsem viděla v televizi. Jde to dost těžko, protože na křídle vidím pohupující se klapku, která vypadá, že do pěti minut odpadne. Už se začínáme rozjíždět na ranvej a ostatní letadla, ač větší než to moje, se mi už nezdají tak obří. Najednou se ozve nevyditelný mužský hlas, prosíc nás o zapnutí pásů a vypnutí našich telefonů. Dále už mluví jiným jazykem a zdá se, že vysvětluje, jak si nasadit kyslíkovou masku a kde jsou nouzové východy v případě havárie.To mě opravdu povzbudí, protože jsem tomu nerozuměla. Chvíli si zato v duchu nadávám a pak se snažím rozptýlit nad knížkou se špatným kafem v ruce. Čekám na neodvratnou bolest uší, ale nic nepřichází. Za hodinu už přistáváme na CDG PARIS. Přilétáme pozdě. O patnáct minut!
Už to začíná. Máma už předtím upozornila, že ten přestup bude těsně, ale ne takhle. Při přistávání počítám každou minutu. Skoro vbíhám do vestibulu pařížského letiště. Konečně jsem pochopila, proč mi táta říkal, abych dávala pozor, abych se neztratila. Připadala jsem si spíš v hangáru pro letadla. Všude byly hordy lidí s lesklými kufry. Uprostřed bylo dvouřadí malých obchodů se suvenýry a vlastně vším, co by si mohl cestující koupit. Dokonce jsem si všimla místnosti plné pohovek a u nich několik přípojek, pravděpodobně na notebooky. To vše jsem dokázala zaznamenat v jednom zběsilém úprku. Díky Bohu jsem také uviděla miliony směrovacích tabulek. Jedna malá také hlásala kudy k odbavovací přepážce L24, což mě zahrnulo další vlnou adrenalinu. Letušky u toho samého pultu jako v Praze na mě začaly zuřivě mávat, jakmile jsem vyběhla zpoza rohu s ještě jedním chlápkem. V proudu hltanového r a vysokých nosních samohlásek francouzkého jazyka jsem rozuměla pouze "Bon jour". Po chvíli nechápavého přikyvování přešly na přízvukem zničenou angličtinu, které jsem aledpoň měla možnost rozumět. Sken opět bliknul zeleně a já už klidnějším, ne však pomalejším tempem pokračovala do dalšího letadla. Všimla jsem si, že tohle je větší letadlo, ale o hodně míň komfortní. Sedíme tu ve dvou řadách po třech. Je nás tu přibližně 210 bez posádky. Dostávám další kafe, tentokrát i se sušenkou a připadám si zase o trochu dospělejší. Párkrát se něco zahlásí, ale je to jen fracouzky, takže z toho nic nemám. Doufám, že to není nic důležitého jako že klesáme ve spirále k zemi. Turbulence mě ještě trošku děsí, ale všichni ostatní se tváří nepřekvapeně, tak se snažím působit taky klidně. Sedím vedle dvojice angličanů, kteří vypadají jako skauti. Další hodina pryč.
Přistávám v Toulouse a tady už je slovo angličtina sprosté slovo. S obtížemi nacházím svůj baťoh a neúprosně se ho snažím vybalit z pěti vrstev čehosi umělého. Je to trošku hloupé, když okolo mě všichni jen vyndají kolečka. Povedlo se a já se vydávám hledat autobusovou zastávku s nzvem "AIRPORT SHUTTLE". Je to jednoduchý, když jsou všude směrovací tabule. Autobus už stojí na místě a já se snažím od řidiče zjistit, jestli je to ten správný. Kouká na mě velice nechápavě. Zdrcena mu jako poslední možnost podávám mapku s názvem nádraží. v obličeji se mu rozjasní a horlivě přikyvuje. Vystupuji na konečné a autobusák se na mě ještě směje.
Přímo přede mnou se zjevuje budova podobná svou architekturou Národnímu muzeu v Praze. Jen obrovský nápis "GARE DE TOULOUSE-MATABIAU" trošku ničí první dojem. Jak jsem tušila, tady už ani nemá cenu mluvit. V informacích byl mladej chlap, kterýmu jsem doslovně rukama nohama ukazovala, že chci jízdenku do Boussens. Vysvětlit mi, kudy na nástupiště, ale neuměl. Poslal mě pouze na ulici. Když jsem stála na mostě přes koleje, potvrdila se má obava, že neměl páru o tom, kam chci. Naštěstí jsem si zastavila pár, který mi dokázal vysvětlit (anglicky), že jdu úplně špatně a jak najít moje nástupiště. Při hledání jsem někde zaslechla češtinu. Otočila jsem se a opravdu jsem se nepletla. Procházeli tudy dva češi s baťohama na zádech. Tak jsem seděla na nástupišti, měla hrozně moc času a plný močový měchýř. Kontrolní telefonát mámě mi nezabral tolikk času jak jsem chtěla. Nervozně jsem pochodovala na prázdném nástupišti a pokoušela se zabavit nenápadným pozorováním cestující francouzké omladiny. Nakonec jsem to riskla a došla si na záchod a akorát jsem se, přijel vlak. Luxusní úložní prostor na konci každého vagónu byl překvapením stejně jako možnost zapnout si pás, klimatizace nebo zatmění okna. Bohužel jsem byla příliš napjatá, abych si ten dočasný luxus užila. Bála jsem se, že zaspím správnou zastávku, tak jsem dávala velký pozor na každé hlášení. Když jsem na asi páté zastávce vystoupila, cítila jsem, jak ve mě všechno povolilo. Tak jsem to tedy zvládla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama