Prosinec 2011

Morgan

17. prosince 2011 v 11:57 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
"Neodcházej mi!" křičela nešťastná Maren.
"Matko, miluju tě, ale víš, že musím jít. Nebuď z toho nešťastná."
"Ach neodcházej. Když mě máš tak rád, proč mě tu zase necháváš samotnou?"
Paní Maren už ztratila svého manžela v armádě a proto ji upřímně nenáviděla. Když tedy přišli naverbovat Morgena, mohla si oči vyplakat.
"Maren, ty jsi mě vychovala, dala mi lásku. Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy rozumíš? Ale musím, já musím jít. Neboj se o mě. Já se ti vrátím."
"Morgane Ricku, v této roční době mě opustila i tvoje matka. Její odchod mě hluboce zasáhl a teď to děláš i ty. Její poslední slova před odchodem mám vryté do paměti a do teď jsem je úspěšně plnila. Nechci abys mě donutil je porušit, zůstaň.

Ailie

16. prosince 2011 v 22:57 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
Mezi domy se míhaly postavy v pláštích. Dívce chvíli trvalo, než prozřela.
Už jsou tu. Takže můj bratr je mrtvý. Nikdy by nenechal přejít nepřítele přes val. On ne.
Malá Ailie se nesnížila k slzám, nechtěla takto zneuctít jeho památku. V mlze a dešti se Ailie snažila najít nějakou postavu bez pláště. Našla hned dvě. Byly to muži, ale její naděje se rozplynuly v okamžiku, kdy si uvědomila, že se za nimi objevily kápě s noži v jednoznačných křivkách mířících na jejich hlavy.
Dívenka se ani nepokoušela je varovat. Měla pro to dobré důvody. Zaprvé tu byla malá naděje, že se stihnou vyhnout a utéct a zadruhé, kdyby se jim to povedlo, Četa žíznící po krvi by našla její maličkost jako nejbližší oběť.
Četa byla horda lidí o kterých se nevěstili dobré zprávy. Vyvražďovali vesnice v celém království a vojáci, mezi které se nechal naverbovat i Ailiin bratr, se je snažili dostat. V posledním měsíci se zdálo, že Četa ztrácí energii plenit zemi, protože útoky byly stále zbrklejší a bylo jich i méně. Jen pár jedinců, mezi které náhodou patřila i Ailie, vědělo, že vojáci dostali tuto sektu do svízelné situace. Vojáci tušili přibližnou polohu a obklíčili Četu ze všech stran. Pak začali smyčku utahovat. Většina lidí ve vojáky nevkládalo moc nadějí, protože útoky se naučily brát jako daň za bytí.
Lid z jihu země se naverbovaným spíš vysmíval, stejně jako králi, kterému ukazovali jeho ne-moc na každém kroku. Chtěli mu ukázat, že oni jsou svobodní a nikdo jim vládnout nebude. Vyšší společnost to nazvala "epidemií Jihu". Na jihu Malaky se totiž postupně usazovali lidé svobodní, neurvalí a velmi odvážní bít se za svá práva. Oni sami se nazývali Pravým lidem, jakožto právoplatnými dědici Malackého trůnu. Protože vyšší společnost se po všech těchto událostech radši uklidila do svých hradů, země zůstala bez jakéhokoli vnitřního uspořádání. Ti, co nepatřili ani do jedné ze skupin, přišli o život většinou jako první. Zavládl chaos. Všude byla nouze o všechno a nikdo již nebral ohled na nikoho, šlo o přežití.
Ailie se právě dovtípila, že smyčka nevyšla a zlaté doby Čety začnou nanovo.
Mozek jí pracoval na plné obrátky a ona ani nestíhala chápat, co dělá. Byl to instinkt. Popadla nebližší ranec v domě a začala do něj házet ty nejnezbytnější věci. Jídlo, oblečení a nějaké nástroje.Vždy, když se plížila kolem okna, se snažila nedívat na prostranství před domem, kde ještě sténali ti dva polomrtví muži.
Vyšla zadním vchodem na dvorek. Nevěděla kam jít, ale všude bylo teď lépe než tady. Dobře znala historky o zapálených vesnicích s křikem upalovaných.
Když přelezla malou ohradu značící jejich pozemek, uslyšela otevírání zadních dveří. Rychle zalezla do nejbližšího keře.
Postava se rozhlížela a nakonec hodila hořící louč na dřevěnou střechu natřenou dehtem a odešla.
Dívka se krčila za keřem ještě hodně dlouho. Nevěřícně pozorovala svůj plameny obklopený domov a myslela na bratra.
Když potom odcházela, usmyslila si, že se už nikdy nepodívá zpátky. Dlouho šla. Lesem, polem, přes potoky a stále šla. Neměla důvod se zastavovat.

Rose

16. prosince 2011 v 20:03 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
Milý Martine,
Právě ti píšu z chalupy. Tímto ti demonstruji, že už zase píšu. Ještě jednou dloubnu do naší společné jizvy a poprosím tě o odpuštění. Jen odpuštění, nechci škemrat. Doufám, že vám to s Cathrine jde dobře.
Právě sedím na verandě, na které jsme sedávali my. Probouzí to ve mě vzpomínky. Zase píšu svých několik povídek a ukládám do nich něco ze sebe a ze svých vzpomínek. Zdá se mi to trochu absurdní, ale Julls se to líbí. Vždyť ji znáš.
Mám pro tebe poslední zásilku a jakmile jí dočteš, prosím, víckrát už na mě nemysli. Já právě uzavírám tu mozku, ve které si přežíval. Miluju tě, ale milovat tě moc bolí. Nemám sílu to snášet. Ještě jedno přání mi splň. Nikomu o tomhle dopisu neříkej a znič ho až ho dočteš.
Miluju tě,
Tvá Rose

Terean

16. prosince 2011 v 14:56 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
Malá a vyhublá postava na horizontu přiměla muže zastavit svého koně. Silueta v raním slunci se otočila jeho směrem. Muž se chvíli snažil zaostřit na obličej, ale slunce již nabilo na síle. Náhle se neznámý otočil a skryl se za vrcholem kopce. Jezdec se rychle rozhlédl a zavedl koně na cestu.
*
Ach ne, spatřil mě, uvědomil si náhle Terean. Zmizel z kopce a běžel upozornit své přátele před ne příliš neznámým jezdcem. Už z dálky volal na skupinku lidí zakuklených do šedých plášťů sedících v kroužku okolo malého ohně bez kouře.

Aurignac 2011- DOPRAVA

15. prosince 2011 v 23:09 | Aranuir
Léto 2011 bylo zlomovým časem. Cítila jsem, že se měním. Naučila jsem se být víc trpělivá a především navázat rozhovor či jakýkoli kontakt s neznámými lidmi.

Civím na vchod do obrovské haly Ruziňského letiště a napadá mě jen slovo "Wow". Máma mě nakonec dostrká k odbavovací přepážce, kde dostávám do ruky palubní letenku a zbavuju se baťohu. Je sedm ráno a i přesto je tu spousta lidí. Někteří studují velké tabule s přílety a odlety, jiní vyčerpaně a pomuchlaně sedí na mnoha lavičkách. Na každém kroku popobíhá letuška nebo jakýkoli jiný personál. Ve stínu toho všeho stojí policie a vnáší do tohoto chaosu kousek důležitosti. Poslední zamávání vystresované mámy mi dodává odvahu podat tomu pánovi v uniformě svůj pas. Chíli kontroluje údaje, potom jeden letmý pohled a pak mi ho podává zpátky s větou: "příjemný let". Netrpělivě sedím na nepohodlné sedačce a jsem napjatá jak struna, div že se mi neklepou ruce. Vedle mě blondýnka s dokonalým oblečkem, kabelkou Gucci a malým cestovním kufříkem. Připadám si důležitě.
"Příjemný let" mi nakonec přeje i letuška u pultu, který, jak jsem pochopila, kountroluje, jestli opravdu patřím do tohodle letadla. Když se rozsvítí zeleně, dojde mi, že jsem správně. S davem vstupuji do průhledného tunelu, z kterého jsou vidět letadla a spousta malých vozíků. Je v něm nepřirozeně teplo.
Už sedím na svém místě 14D u okýnka a píšu mámě uklidňující sms, že ještě žiju. Radši se snažím nemyslet na ty letecké katastrofy, které jsem viděla v televizi. Jde to dost těžko, protože na křídle vidím pohupující se klapku, která vypadá, že do pěti minut odpadne. Už se začínáme rozjíždět na ranvej a ostatní letadla, ač větší než to moje, se mi už nezdají tak obří. Najednou se ozve nevyditelný mužský hlas, prosíc nás o zapnutí pásů a vypnutí našich telefonů. Dále už mluví jiným jazykem a zdá se, že vysvětluje, jak si nasadit kyslíkovou masku a kde jsou nouzové východy v případě havárie.To mě opravdu povzbudí, protože jsem tomu nerozuměla. Chvíli si zato v duchu nadávám a pak se snažím rozptýlit nad knížkou se špatným kafem v ruce. Čekám na neodvratnou bolest uší, ale nic nepřichází. Za hodinu už přistáváme na CDG PARIS. Přilétáme pozdě. O patnáct minut!
Už to začíná. Máma už předtím upozornila, že ten přestup bude těsně, ale ne takhle. Při přistávání počítám každou minutu. Skoro vbíhám do vestibulu pařížského letiště. Konečně jsem pochopila, proč mi táta říkal, abych dávala pozor, abych se neztratila. Připadala jsem si spíš v hangáru pro letadla. Všude byly hordy lidí s lesklými kufry. Uprostřed bylo dvouřadí malých obchodů se suvenýry a vlastně vším, co by si mohl cestující koupit. Dokonce jsem si všimla místnosti plné pohovek a u nich několik přípojek, pravděpodobně na notebooky. To vše jsem dokázala zaznamenat v jednom zběsilém úprku. Díky Bohu jsem také uviděla miliony směrovacích tabulek. Jedna malá také hlásala kudy k odbavovací přepážce L24, což mě zahrnulo další vlnou adrenalinu. Letušky u toho samého pultu jako v Praze na mě začaly zuřivě mávat, jakmile jsem vyběhla zpoza rohu s ještě jedním chlápkem. V proudu hltanového r a vysokých nosních samohlásek francouzkého jazyka jsem rozuměla pouze "Bon jour". Po chvíli nechápavého přikyvování přešly na přízvukem zničenou angličtinu, které jsem aledpoň měla možnost rozumět. Sken opět bliknul zeleně a já už klidnějším, ne však pomalejším tempem pokračovala do dalšího letadla. Všimla jsem si, že tohle je větší letadlo, ale o hodně míň komfortní. Sedíme tu ve dvou řadách po třech. Je nás tu přibližně 210 bez posádky. Dostávám další kafe, tentokrát i se sušenkou a připadám si zase o trochu dospělejší. Párkrát se něco zahlásí, ale je to jen fracouzky, takže z toho nic nemám. Doufám, že to není nic důležitého jako že klesáme ve spirále k zemi. Turbulence mě ještě trošku děsí, ale všichni ostatní se tváří nepřekvapeně, tak se snažím působit taky klidně. Sedím vedle dvojice angličanů, kteří vypadají jako skauti. Další hodina pryč.
Přistávám v Toulouse a tady už je slovo angličtina sprosté slovo. S obtížemi nacházím svůj baťoh a neúprosně se ho snažím vybalit z pěti vrstev čehosi umělého. Je to trošku hloupé, když okolo mě všichni jen vyndají kolečka. Povedlo se a já se vydávám hledat autobusovou zastávku s nzvem "AIRPORT SHUTTLE". Je to jednoduchý, když jsou všude směrovací tabule. Autobus už stojí na místě a já se snažím od řidiče zjistit, jestli je to ten správný. Kouká na mě velice nechápavě. Zdrcena mu jako poslední možnost podávám mapku s názvem nádraží. v obličeji se mu rozjasní a horlivě přikyvuje. Vystupuji na konečné a autobusák se na mě ještě směje.
Přímo přede mnou se zjevuje budova podobná svou architekturou Národnímu muzeu v Praze. Jen obrovský nápis "GARE DE TOULOUSE-MATABIAU" trošku ničí první dojem. Jak jsem tušila, tady už ani nemá cenu mluvit. V informacích byl mladej chlap, kterýmu jsem doslovně rukama nohama ukazovala, že chci jízdenku do Boussens. Vysvětlit mi, kudy na nástupiště, ale neuměl. Poslal mě pouze na ulici. Když jsem stála na mostě přes koleje, potvrdila se má obava, že neměl páru o tom, kam chci. Naštěstí jsem si zastavila pár, který mi dokázal vysvětlit (anglicky), že jdu úplně špatně a jak najít moje nástupiště. Při hledání jsem někde zaslechla češtinu. Otočila jsem se a opravdu jsem se nepletla. Procházeli tudy dva češi s baťohama na zádech. Tak jsem seděla na nástupišti, měla hrozně moc času a plný močový měchýř. Kontrolní telefonát mámě mi nezabral tolikk času jak jsem chtěla. Nervozně jsem pochodovala na prázdném nástupišti a pokoušela se zabavit nenápadným pozorováním cestující francouzké omladiny. Nakonec jsem to riskla a došla si na záchod a akorát jsem se, přijel vlak. Luxusní úložní prostor na konci každého vagónu byl překvapením stejně jako možnost zapnout si pás, klimatizace nebo zatmění okna. Bohužel jsem byla příliš napjatá, abych si ten dočasný luxus užila. Bála jsem se, že zaspím správnou zastávku, tak jsem dávala velký pozor na každé hlášení. Když jsem na asi páté zastávce vystoupila, cítila jsem, jak ve mě všechno povolilo. Tak jsem to tedy zvládla.