Mutant and proud...

19. listopadu 2011 v 18:47 | Aranuir
Sebeúcta předchází úctě druhým.

Dokázat si, že jsem jiná, ale ne horší, pro mě byl neobvyklý zážitek.

Představa, že mohu dělat to samé, jako moji kamarádi mě udivovala. Mohla jsem zraňovat slovem, pohledem nebo gestem jako oni doteď zraňovali mě. Moje pomstychtivost byla v pozoru, aby mohla zasáhnout při nejbližší příležitosti. Teď jsem byla připravena čelit jakékoli poznámce bez menšího problému. Proces, kterým jsem prošla ve mě zanechal dostatečně hluboké rány, abych si je pamatovala tak dloho, jak bude potřeba a nezapomněla na ně za většiny okolností. Bylo to zvláštním způsobem příjemné vědět, že se konečně měním do normálního člověka a zároveň nepříjemně náročné psychicky. Poslední týden jsem necítila nic než uzly v mém mozku.
Ano, stále tam byly kouty, o kterých jsem věděla, že až jednou přijde správné načasování a správná věta, budou tam a budou se dožadovat své části smutku a frustrace. Tušila jsem, kde mám tu pomyslnou hranici, byla blízko. Na jejím zdokonalování budu pracovat hodně dloho, ale dostala jsem se přes těžký start do nového úhlu pohledu. Byla jsem na sebe hrdá.
Také jsem teď více pozorovala chování druhých. Dokázala jsem ocenit schopnosti, které jsem si předtím neuvědomovala. Trpělivost, obětavost, ale také najít některé negativní, které na první pohled nebyly znát. Třeba pohrdání nebo potřeba pomsty. Celkově jsem si sebe dokázala představit sebe v poměru s těmito lidmi. Věděla jsem, kde jsem lepší, kde horší a co ještě zvládnu.
Uvědomila jsem si, jak moc se liším od ostatních, které cíle mám na jiném stupni v žebříčku hodnot. Bylo toho málo, co jsem měla se všemi společné, byla jsem stále jiná. Divná. Ale uvědomnělá o sobě samé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama