Listopad 2011

Ian

20. listopadu 2011 v 18:59 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
Za celé sezení mluvili asi jako já při lovu. Vše bylo nesmírně napjaté. Mohlo se snad zdát, že mezi přítomnými není jediný, který by se zaobýval naším problémem. Všichni se navzájem pozorovali. Nikomu nemohl ujít ani jediný pohyb, proto když jsem neočekávaně vyskočil na nohy, všichni nadskočili.
"Chápu, je mezi vámi více věcí na probírání, ale mohli byste alespoň jednou odložit politiku na dobu, kdy tu nebudu? Nebudu předstírat, že Vám rozumím, ani že to toleruji. Pomozte mi, pak se dohadujte, jak dlouho chcete." Řekl jsem to vztekle, možná až moc.
"Raiden je někde tam a my se musíme rozhodnout ještě dnes!" Moje zlost se probourávala přes moji pečlivě stavěnou zeď v mojí hlavě.
"Uvolni se, nenech se ovládat svými emocemi." Ten tichý hlas mého otce mi zněl v hlavě. V posledních snech se mi ho protivilo poslouchat. Nebyl jsem jako můj otec. Doufal jsem v to.
"Iane, přestaň. Jseš v krizové situaci, ale ber ohled na to, že pro tebe děláme vše, co je v naší moci. Nebudeme kvůli tobě měnit tradici. Je to pouze jeden člověk a to ani z našeho kmene. Už tak jsme ti udělali hodně ústupků. Není v naší povaze, dělat něco unáhleného. Dnes se nerozhodneme určitě." Ackley si mě chvíli přeměřoval a pak znova nasadil svou kamennou tvář. Pokračovali v neunavném pozorování sami sebe a už se na mě ani nepodívali. Význam té poslední věty ve mě zbuzoval pocit bezmoci. Ten jsem s námahou potlačil a energie se přemístila do mé doutnající zuřivosti.
Bez sebemenších problémů jsem odhodil vysoké křeslo a odkráčel pryč z místnosti.
"Ať si tam ti dědci sedí dál. Já je nepotřebuji. Když mi nepomůžou, půjdu sám. Zvládnu to."
Na cestě do mé chalupy jsem potkával známé lidi z kmene. Všichni na mě zírali s úžasem. Nevšímal jsem si jich. Ale nemohl jsem si nevšimnout jednoho bolestného obličeje.
Když jsem konečně doběhl ke mně domů, ani jsem moc nepřemýšlel, co si všechno balím do tlumoku. Jen naprosto nezbytné věci. Byl jsem zbalen rychlostí blesku.

Mutant and proud...

19. listopadu 2011 v 18:47 | Aranuir
Sebeúcta předchází úctě druhým.

Dokázat si, že jsem jiná, ale ne horší, pro mě byl neobvyklý zážitek.

Představa, že mohu dělat to samé, jako moji kamarádi mě udivovala. Mohla jsem zraňovat slovem, pohledem nebo gestem jako oni doteď zraňovali mě. Moje pomstychtivost byla v pozoru, aby mohla zasáhnout při nejbližší příležitosti. Teď jsem byla připravena čelit jakékoli poznámce bez menšího problému. Proces, kterým jsem prošla ve mě zanechal dostatečně hluboké rány, abych si je pamatovala tak dloho, jak bude potřeba a nezapomněla na ně za většiny okolností. Bylo to zvláštním způsobem příjemné vědět, že se konečně měním do normálního člověka a zároveň nepříjemně náročné psychicky. Poslední týden jsem necítila nic než uzly v mém mozku.
Ano, stále tam byly kouty, o kterých jsem věděla, že až jednou přijde správné načasování a správná věta, budou tam a budou se dožadovat své části smutku a frustrace. Tušila jsem, kde mám tu pomyslnou hranici, byla blízko. Na jejím zdokonalování budu pracovat hodně dloho, ale dostala jsem se přes těžký start do nového úhlu pohledu. Byla jsem na sebe hrdá.
Také jsem teď více pozorovala chování druhých. Dokázala jsem ocenit schopnosti, které jsem si předtím neuvědomovala. Trpělivost, obětavost, ale také najít některé negativní, které na první pohled nebyly znát. Třeba pohrdání nebo potřeba pomsty. Celkově jsem si sebe dokázala představit sebe v poměru s těmito lidmi. Věděla jsem, kde jsem lepší, kde horší a co ještě zvládnu.
Uvědomila jsem si, jak moc se liším od ostatních, které cíle mám na jiném stupni v žebříčku hodnot. Bylo toho málo, co jsem měla se všemi společné, byla jsem stále jiná. Divná. Ale uvědomnělá o sobě samé.

Myslím, tedy jsem...

18. listopadu 2011 v 9:42 | Aranuir
Jelikož píši blog poprvé (A stále si nejsem jistá svým rozhodnutím), promiňte mi menší chyby.
Moje hlava už nezvládá ten tlak. Pojď sem a udělej tohle a tamto. Problémy se hromadily, aniž by mi to vadilo přinejmenším tři měsíce. A teď, koukněte na mě. Neuvěřitelně vyčerpaná hledáním řešení, které neexistuje.
Začněme třeba školou, kterou, jak mě teď napadá, není třeba rozebírat. Všichni mají ten samí problém. Mě ani tak nevadí tam tu chvíli si odsedět, ale začíná to v tu dobu, když si uvědomíte, že z tepla domova odcházíte za tmy, a za tmy se taky vracíte. Zmánky nejsou téma, které bych byla schopná rozebírat.

Další z mých problémů je kluk, pochopitelně. Jeho jméno zůstane nevyřčeno. Přezdívka První bude stařit.
Takže, abych vás uvedla do scény. První je jeden kluk z mé třídy. Vysoký, hnědovlasý, hnědé oči, roztomilostí jen kypí a jeho úsměv je ...
Co si budem povídat, prostě ho mám ráda.
Mám tu ale menší problém. On je dokonalej, ale jedna věc(možná víc) mu chybí. Nepije, ne že bych chtěla, aby pil jak dán, ale on... Jak to jen říct. Ještě není dost zralej? Ještě nikdy nepil a nechce. Nekouří, což je spíš dobře, ale nikdy neměl příležitost, nechodí nikam ven, nechodí na večírky a pařby a to nejpodstatnější, neměl nikdy holku a podle jeho chování se ještě ani nelíbal. Pro mě, která prakticky taky ještě neměla kluka, je to docela v pohodě, ale... Já na večírky chodím, příležitostně piju, příležitostně kouřím a bojím se, že to je jeden z faktorů, proč by jsme neměli být spolu. Navíc tu ani neberu v potaz, že se mu nelíbím.
Ještě tu mám jeden argument, já vlastně ani na kluka nemám čas. Tak proč si dělat iluze, že by to šlo?
Ale představa, že mám někoho, kdo mě obejme, kdo mi řekne, že všechno bude dobrý v úplnym srabu. Prostě sladký keci. to by mi úplně nevadilo.
Teď tedy k dilema. Mám mu říct, že ho mám ráda?
Ano, protože jinak toho budu litovat.
Ne, protože když on řekne ne, bude to kazit třídní kolektiv a už se s ním nebudu moc bavit. Protože si spolu nemáme moc říct.
Těžké.
Při hodinách přemýšlím o něm, koukám na něj a přistihnu ho, jak se na mě taky kouká. Zajímavé, ale pro můj problém irelevantní.

Basket. Další problém.
Už osm let chodím na basket a holky odtamtaď mi přirostly k srdci. Všechny ty dny dokážu ale hravě smazat kvůli jednomu problému.
Náš tým, jak se to stalo už tolika jiným, se rozpadá. Jsme už dost staré a tak na tréninky kašlou. Já tam chodím, protože to tam mám ráda a hlavně se dokážu neuvěřitelně odreagovat. Holky se ukážou jednou za týden a to mě mrzí a štve zároveň. Ať jdou do háje s tím, že se musí učit. Já taky. Ať jdou do háje s chlastem, to nemůžou počkat na volný víkend?

Je toho na mě moc a nezvládám. Poslední dobou se mi zdá, že můj mozek nevypíná an přes noc, neustále myslí na řešení jakéhokoli problému, který navazuje na další problém. A tak to jde dokola.
A já se točím a točím.