Sladké vzpomínky

12. prosince 2012 v 21:12 | Aranuir

U této písničky se jako by vracely všechny vzpomínky z léta.
Jsou to jen barevné záblesky nejdůležitějších okamžiků těch dvou měsíců prosvícených sluncem, ale zvlášť některé mi zůstanou navždy.

Dost té poezie.

Léto bylo a už není. Určitě nebudu vyprávět nic o týdnu stráveném spaním a jedením. Z champions campu jsem si odnesla jen naprostý nedostatek komunikace a pár chvil s Amíkama. Dál se můj vlak obrátil na směr Písek a nádherné dny s Umělkyní. Na táboře se nedělo v podstatě nic, kromě jednoho momentu, kdy se prolomily moje představy o Kryštofově neustávající dobré náladě. Poznala jsem jeho druhou stránku, nebo alespoň část z ní a pochopila jsem, že je to opravdu dobrý kamarád, ale nikdy ne víc./Ano, kousek mě byl hodně zklamaný./ Následovalo Estonsko.
O tom se trochu rozpovídám. Bylo tam pár skvělejch lidí na který asi jen tak nezapomenu. Kluci tam byli úžasní, jeden hezčí než druhej. Holky samozřejmě taky. /Nechápu, jak se mohlo sejít tolik hezkejch lidí na jednom místě. A ještě k tomu jsem jim tam oxidovala já :)/

Pomoc, přišel jsem o to!

Jedině tahle věta mi utkne v hlavě při vzpomínce na noc, kdy jsem se zbavila pannenství. Není nic moc co říct, prostě se to stalo. /Nevím, jestli je dobře, že okolo toho necítím žádné emoce./

Léto pokračovalo klidně a bezstarotně na soustředění, kde se mi přihodila menší nehodička s kolenem.

Škola začala a vše se slévá do nejednotného obrazu. Celé měsíce jako by moje osobnost stagnovala. Pořád tu byk První, všechno při starém, nic k objevování.
 

Moje chyba, samozřejmě

8. června 2012 v 19:45 | Aranuir
Posledních několik týdnů jako by šlo všechno od deseti k pěti.

Nejdříve pokuta. Ano, sranda. Dokud nemusíte platit. Ne že by to byl jeden z problémů, ale máma o tom nic neví, takže šly peníze z mé kapsy./ To, že to byla moje vina, chápu. Zatím./ Říkám si, že jednou se to stát muselo a nelámu si s tím hlavu. To mě čekalo překvapení. Do dalšího týdne jsem chytla další. To už je vážně moc a já začínám vyšilovat,. Každá zastávka je pro ě utrpením. Máma o ničem z toho neví a je to dobře, ale začíná ve mě rašit svědomí.

Problém číslo dvě je také moje vina. Tentokrát se na mě zase usmála smůla. Jelikož jsem na lyžák přijela pozdě, vraceli se peníze. Nemalá částka. Já, jako chudý student, falšuji podpis. Ne moc chytrý způsob, jak přijít k penězům, ale taková injekce se hodí vždycky. V pořádku, stejnou chybu udělaly i dvě další holky. Nejsem v tom sama. Zvláštní je, že se přišlo jn na mě a mojí kamarádku. To doteď nechápu. Rozhodně se volalo rodičům. To už nejlepší nebylo. Máma to na mě vybalila s takovým ledovým klidem, až to bylo děsivé. Klid zmizel po několika větách. Nekřičela, jen si sama odpovídala a stále opakovala to samé. Nenavidím tohle její chování. Nedokážu jí v tu chvíli nic říct. Obhájit se ani nic jinýho. Jakmile bych otevřela pusu, asi bych se rozbrečela. Já vím, že je to moje chyba. A moc mě to mrzelo. Brečela jsem dlouho. Možná mě chytly ty řeči o zrušení mích dlouhodobě plánovaných akcí nebo foťáku. Máma se od té doby chová hrozně. Ve škole to pak bylo ještě horší. Ani mi nevadilo, že budu mít pravděpodobně ředitelskou důtku. Malinko se mnou pohlo, když to třídní vykládala ve třídě./ Milému Prvnímu to přidalo další důvod, proč ne./ Ze všeho mě ale dostalo, jak se ke mně chovala učitelka, která na to přišla. Takový lidi by se měli vystavovat. Snažila se to se mnou urovnat řečma typu:
"Já vás nechtěla podrazit, ale to víš." To mě odzbrojilo. Že nás nechtěla prásknout? Tak proč to sakra udělala. Ty její pošahaný pocity, že bez absolutní kontroly nic nefunguje, mě pěkně štvou. Další věta, kterou vypustila z úst s pomstychtivým výrazem, nebyla o nic lepší.
"Tak jak to vzali rodiče?" Jak asi myslíte? Právě se dozvěděli, že jsem jim lhala a ještě o penězích. Dali mi lízátko a řekli výborně Karolínko, ty .... Domyslete podle chuti. Naštěstí jsem dostatečně pomstychtivá i já a tak jsem jí namluvila, že to bylo všechno v pohodě, že to naši tolik neřeší. Trochu toho přece neuškodí. Ten její výraz, kdy se těšila, že i rodiče vynadaj, mě ale pěkně "sejří". Toliko k penězům.

Ačkoli se opakuju, je to zase První. Poslední dobou se ke mě hlásí mnohem víc než předtím. Je mi to, nebudu lhát, moc příjemný, ale... Je tu ale. Předtím jsem se rozhodla, že už toho nechám. Teď je velmi těžké se tomu bránit. Možná se vzdám. Ale kdybych vydžela dýl, tak se nic nestane. Na třídní výlet nejede, a to je mi líto víc než by mělo. /Blbý Turecko/ A potom jsou prázdniny.

Dost už bylo problémů, teď jen dobré zprávy.
Škola se pomalu uzavírá a to je /pro koho ne?/ pohodlné. Ve škole už se nedokážu k ničemu přinutit a vůbec mi to nevadí. :D Dostávám přesnější informace o plánech na léto a už se nemůžu dočkat. Víkend polehávání, Champions camp, tábor, Estonsko a nakonec dvě soustředění. To vše již se svým novým foťákem. Ano, budu mít narozeniny. To je další důvod k povznesené náladě.
Mohlo by to vydžet ještě tak dva měsíce.

Všichni proti všem

18. dubna 2012 v 19:19 | Aranuir
Výhra na Vídeňském turnaji nedokázala zcela setřít můj pocit z "našeho" týmu.

Celkově na to mužu hledět jako na další zkušenost. Ovšem co jsem objevila už nikdy nechci vidět. Je to jako najít pod "ještě-stále-dobře-vypadající" šunkou hnijící larvu buhvičeho. Z jejich tréninků jsem byla příjemně překvapena. Nikdo se ke mě nechoval hnusně, ikdyž jistý odstup tu byl a s tím jsem počítala. Možná to šlo až moc dobře. Ve Vídni jako by se holky začaly shlukovat do dvou či více skupinek. U holek celkem normální vlastnost. A z jejich naprvní pohled přátelského týmu se stávala tlupa holek pomlouvající sebe navzájem. Aniž bych to myslela nějak špatně, přebíhala jsem mezi nimi a bavila se se všemi protože jsem nechtěla být přřazena ani k jedné skupině. Jak jsem tak poslouchala ty jedovaté řeči, říkala jsem si, co asi říkají o mě. Asi jsem to nechtěla vědět.

Náš trenér, který byl až do teď jediný, ke kterému jsem dokázala vyjadřovat úctu se ve Vídni snal předmětem častých řečí a to ho u mě dost ponížilo, protože ačkoli jsem tomu nechtěla věřit, některé věci byly tak očividné, že jsem se zhnusila.

A v neposlední řadě si vzpomínám na ten pocit /nebudu lhát, nemívám ho často/ když jsem utratila přes 150 euro za jediný týden, což je v přepočtu něco okolo 3000 českých. Ta hrůza musela být čitelná i na objičeji a já se styděla, jak jsem marnotratná a zároveň na sebe byla naštvaná, taky jsem se obhajovala, že to mám na utrácení a že je to tady dražší a nakonec jsem se asi nejvíc bála mámi, co mi na to řekne.

Když jsme tedy vyjeli zpět do Prahy, já se odloučila od týmu v Brně, kde mě táta vyzvedl, abych zbytek velikonoc ztrávila s rodinou a kamarády. Nejenže táta přijel o hodinu později v 5°C, ale přijel na to druhé nádraží. Když jsem pak přijela, čekala na mě naštěstí náruč alkoholu, který pro mě v tu chvíli představoval únik od celého toho týdne. Když hruškovice vzala za své, José měl zase ty narážky, ale tentokrát jako by opravdu něco čekal. Nevím, co jsem hodlala dělat, ale pamatuju si, že jsem nebyla proti. Důležitá informace z tohoto večera ale je, že José, přes všechnu svojí drsnost je pořád ještě panic. Já vím, kdo by to byl řekl. Když se na to koukám zpětně, jsem ráda, že se nic nestalo.

To se opakovalo i druhý večer a nakonec jsme se neubránily Velikonočnímu Pondělí, kdy si kluci náramně vychutnali /snad jako každý rok/ práskání pomláskou. Naštěstí jsem se ale zbavila všech těch vajec. Celá tahle tradice mi přijde uhozená. Ale u nás jde hlavně o to, že se zase jednou vidíme s kámošema.

Týden bych zhodnotila jako mírně nadprůměrný.
Navíc První se se mnou pořád baví.
Zdá se mi, že chce nějakej ten krok taky podniknout, ale neví jak na to.
Třeba třídní výlet.
Nebo taky ne.
 


The edge...

18. dubna 2012 v 17:48 | Aranuir
Snažím se najít ty první chytrý slova naa úvod novýho článku a kašlu na to, protože na tohle nic vymyslet nejde.

Vzpomínky zaznamenané z třídenního maratonu.
Páteční večer se vleče. Napnánované přespání u Bártíka. Moje trojčátko má narozeniny a to se oslavit muselo. Vyrážím jako blbec dřív, protože mě nenapadlo, že by mohla přijít máma a vidět mě v šatech. To mě donutí zavolat Veverce, aby přijel taky dřív. Tím se nenápadně dostáváme k minulému nedobranému tématu o jeho holkách. Má jich teď asi pět. Jak on říká "rozdělanejch". Tak konečně přicházíme na sraz. Potěšeně se rozhlížím po převládájícím mužském pohlaví. /Ačkoli kdokoli by ode mě čekal nějakou akci, je blázen./ Veverka se trochu rozladí, když vidí většinou kluky. Je to trochu trapný, jak tam nikoho neznáme. Konečně se vydáváme do klubu 3. poločas. Ačkoli jsem se na tenhle večer těšila, začínám mít obavu, že tu pro mě moc zábavy nebude. /Trochu mě otravuje, že kdybych tu byla sama, klidně bych se seznámila, ale nechat Filipa na holičkách se mi nechtělo./ Po delší chvíli přichází i Dangee s Dominikem. Na konverzaci nijak velká pomoc, ale alepoň něco. Kroutím se smíchy a částečně lituju Veverku, protože sedět naproti tomu smotku rukou a vlasů a vědět, že měl šanci, je smutné. /Ať už jí doopravdy měl nebo ne./ Večer se vleče a já se neskonale nudím. Dobře, zamilovaný pár se zase rozloučil a já se s Veverkou domlouvila, jestli bych nemohla spát u něj, protože tohle jsem nemohla vydržet. Už jsme skoro odcházeli /Bártík nás držel a nechtěl pustit./ Při té příležitosti se s námi začal bavit nějakej kluk. Držel nás v konverzaci, abysme neodešli a nakone jsme se doopravdy nechali přemluvit. Ten kluk věděl, jak na holky jako já. Ačkoli nebyl moc hezkej, jeho kecy byly přesvědčivý. Měla jsem pocit... Chvíli jsem si snad myslela, že by to vůbec neškodilo si zatancovat a líbilo se mi, že o mě konečně někdo jevý zájem. Moje druhá polovička ale protestovala a já z ní slyšela určitý nádech mámina a nakonec i tátova hlasu, že je to určitě nějaký úchyl. /Možná ve mě nakonec třímá nějaká ta slušnost./ Naštěstí mě na místě sržel i Veverka, který se později zmínil, že nevěděl, jestli se vzdálit nebo ne, protože moje odpovědi se dost střídaly ze vstřícných na odporové. Na(ne)štěstí se celá tahle situace vyřešila příchodem policie.

Ach ne. to byla moje první reakce.
Roztřesená kolena jsem držela u sebe, aby nebyly vidět a výraz jsem se snažila ovládnout pomocí vůle. Všichni se znenadání začali balit a mě napadlo jen, že nahoře stejně budou čekat, že to nemá cenu. Chvíli se nic nedělo a pak začali žádat o občanky. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, pouze ty, o kterých si myslely, že jim 18 nebylo, mezi které jsem v mích nových šatech nepatřila. Ale Veverka ano. To mě trochu vyděsilo. Policista to vyřešil jednoduše větou : "Pil ste?"
"Ne"
"No, tak to se brzy dozvíme. Za chvíli tu bude zátah, tak tu můžete zůstat.". Podíval se na mě a já ho sjela pohledem, na který jsem doteď pyšná. Pak odkráčel. Na moje roztřesená kolena se nikdo naštěstí nekoukal.

Zajímavý poznatek z tohoto večera. Jakmile se rozneslo o policii, všichni se začali bavit se všema. Všechny zábrany padly a najednou byli všichni kamarádi.

Po chvíli jsem se zeptala číšníka, jestli už jsou pryč, protože nás taky kryl. Ten mě zatáhl do kumbálu, kde se už krčily dvě holky se slovy "Já vás potom vytáhnu." Až po zvuku zamykajícího klíče jsem si uvědomila, že Veverka tu není. Dostala jsem strach. Co když ho chytí? Co budu dělat?

Holky už jsem letmo viděla venku tak jsem se dala do řeči a přestala ovládat své nohy. Překvapená tím třesem jsem se opřela o nějakou poličku a aniž bych cítila nějaké výčitky svědomí, vykouřila cigaretu s výmluvou, že je to na uklidnění. Po chvíli se bílé dveře otevřeli a ty holky se na toho barmana vrhly. Toho jsem ho ušetřila a dost vyklepaná jsem začla hledat Veverku. Nakonec vše dopadlo dobře. Byl venku. Celou cestu k jeho domu jsme nezavřeli pusy. Trochu jsem se bála, co se tam stane, ale všechno bylo v pohodě. Jeho nakrknutá sestra skončila v posteli jeho mámy. Ráno jsem se zbalila a vyrazila domů. Sice co nejdřív, abych nepotkala jeho ségru, ale dost pozdě na to, abych nepotkala mojí rodinu balící se na jarní výlet s našimi kamarády. Ráno zažehnáno.

Zápas proběhl bez menších problému v pohodě. Utahaná jako nikdy.
A konečně je tu příprava na ples u Kamarádky. Vykládat tady o krášlení asi nemá cenu, takže přistupuji k dalšímu tématu tohoto večera. Zezačátku to bylo opravdu žalostné. Potkala jsem pár známých, maximálně tříminutový rozhovor zaručen ovšem co dělat potom, to je otázka. Moje další kamarádka patřící do alfa skvadry, které jsem se rozhodla říkat Umělkyně, sebou měla přítele. Ačkoli to určitě nemyslím špatně, její přítel nás trochu odřízl, což nás mrzelo. Neustále byli u sebe a on je asi moc tichý na konverzaci z patra, takže konverzace byla vynucená až trapná. Rozptýlení nám přinesl Kamarádky bratr a jeho kamarádi voleyballisti a nakonec i idol Kamarádky Radek. Byli totálně mimo a to mi dovolilo se chovat normálně. Možná /a dnes už si to asi nepřiznám./ jsem na Radka měla i nějaký ty řeči, kterýma se člověk snaží někoho vyprovokovat. A protože on na ně odpovídal s úsměvem, jsem dnes ráda, že jsem nepokračovala. Anča nasštěstí nic z mého "uklouznutí" nepostřehla, protože se bavila s jiným klukem.

Později mě Radek vyzval k tanci /naštětí až na diskotéce, takže jsem mohla jít/. I tak ale bylo vidět, že jsem dřevo. V tu chvíli jsem se opravdu chtěla propadnout do země. Hlavně když vedle nás tancovala Perfektcionistka s Mojžou. Příští rok do těch tanečních prostě jdu, bez holek nebo s nima. Pak všichni odcházeli naafter a já chtěla jít s nima. Fakt jo, ikdyž to bez alkoholu byli vesměs otravní. Ale máma/překvapivě/ vše zatrhla.

Druhého dne mě čekal další zápas, který jsem sotva uhrála a v neděli večer padla do postele jako mrtvá.
Po tomhle maratonu jsem se cítila plná rozmanitýh zkušeností, poznatků a všeho možného.

Zase na dlouhou dobu tohle nechci zažít.

Slaboch

18. dubna 2012 v 17:47 | Aranuir
Lyžařšký výcvik tříd 5.F začal a skončil bez velkých tragédií. To je mi ale přeekvapení.

Přijet o dva dny později bylo nepříjemné. Už několkrát se mi to stalo a ještě nikdy mi to nevadilo tak jako teď. S naší alfa skvadrou bylo nemožné se nebavit, ale jelikož jsem měla jedinečnou příležitost, snažila jsem se bavit víc s Prvním. A to nebyl takový problém. Lyžák probíhal podle očekávání, učitelky jsou někdy v pohodě, někdy ne, stejně tak jako spolužáci. Běžky pro mě byly překvapením. Žila jsem v domění, že to umím. První výlet mě přesvědčit o opaku. Moje hrdost dostala na frak hlavně když se Perfektcionistka otáčela a čekala na mě s tím jejím pohledem. Nakonec jsem to raději vzdala, abych mohla tvrdit že se nesnažím. /Což je moje reakce na všechno co mi nejde a ostatním jo a nechci ukazovat svojí neschopnost./ To samozřejmě na náladě nijak nepřidávalo. Ale to mě nakonec přestalo zajímat. Důležitý byl čas s Prvním.

Diskotéka /nebo to, co ji mělo představovat/ je u 5.F docela na prášky. Vždycky se něco řeší, vždycky někdo skončí pryč. /Tu vzpomínku už nikdy nevyženu z hlavy... Umělkyně/ Nejlepší čas vyřešit i moje trable. Ale to bych nesměla být takový zbabělec. Plánuju si to už dlouho. A stejně jsem to neudělala. To jsem prostě já. Lyžák je zakončen celodenním výstupem na Sněžku. To byla nádhera. Celej den se Slunce nestáhlo a k tomu se ještě přidalPrvní, který si vyžádal naši společnou fotku. To je taky asi nejdůležitější z toho výletu. Ta malá drobnost, že se mi rozbily běžky mi teď přijde nedůležitá.

První se spálil. Vypadal jako jahoda. Tak jsem se taky dostala k situaci rozmazávat mu po obličeji bílý yogurt. Chvilku, jenom chvilku na mě koukal fakt krásně. Neumíte si představit, jak jsem se cítila. Večer byla další dosci a náš tanec jako by zpečetil všechno, co se stalo. Ale jakobych to neočekávala, večer skončil a já držela pusu zavřenou na tři západy. Já mu to neřekla.

JÁ MU TO NEŘEKLA!!! Sakra.
Nedokážu to, asi prostě nejsem stavěná na to, abych mluvila. To by vysvětlovalo hodně věcí.
Asi přestanu mluvit.

Again again and suprise...STOP

3. března 2012 v 21:12 | Aranuir
Život je nespravedlivej
Můžu si to říct kolikrát chci a pořád se to neměnní.

Veverka, můj nejlepší kamarád. Ačkoli se to zdá na první pohled nemožné, rozumíme si ve všem. Někdy si říkam, že by pro mě byl dokonalej. Asi nejvíc se mi líbí řeči, že oba objedeme svět. To si dokážu představit, jak spolu cestujem a je to nádhernej pocit. Když jsme spolu, je těžký nás zastavit v konverzaci nebo se k ní jenom připojit. Jedeme v naší soukromý řeči, který moc lidí nerozumí a přes to všechno dokážu být tak krutá, že se mu s ostatníma směju. /Je těžký vidět to na napsaný, ale opravdu jsem tak hnusnej člověk./ Klidně mě kdokoliv považujte za povrchní osobu, ale mě prostě na vzhledu záleží. A navíc si nás nedovedu představit. To je ale jen dobře. Jen ať to tak zůstane.

Ani nevím, proč nad tím, sakra, přemýšlím.

To je všechno tím jedním stydlivím klukem. Prvním. Od tý doby to se mnou jde od deseti k pěti. Je to tak nepříjemný, mít ho v každý zatracený myšlence. Nesnáším, když musím někoho poslouchat bez mého zásahu. Stejně tak jako když mě někdo ovládá. A to přesně dělá. ÁÁÁ, jak já to nenávidim. Přesně v této chvíli se vždycky ozývá můj pekelný společník rebel, kterému se to nelíbí. Chce se vzbouřit, dostat se z toho. A k tomu se přidává ten nepříjemný pocit, že ten člověk, který mě dostal do tohoto stavu /To slovo zní divně :D/ to ani nedělá úmyslně. Na kom si pak mám vybít svou zlost?! A co bude pak, když to bude /Ano, vím, pravděpodobnost té možnosti je mizivá./ dělat naschvál?
Konec tohohle myšlenkovéo vlákna.

Ten koncert. Ten zatracený koncert. Byla jsem už rozhodnutá to opravdu skončit. To snažení o jakékoliv přiblížení. Mluvila ze mě zlost, ale já byla docela jistě přesvědčená, že to zvládnu. To jse se ale šeredně spletla. Na koncertě se některé holky přetahovaly o to, kdo si vedlě něj sedne /Přijde mi to trochu dětinský, ale budiž, minulý týden bych to asi dělala taky./ a on jako že nic. Nebudu předstírat, že jsem necítila jistou bolest, že on si vedle jedný z nich prostě sedne. Bez jakékoli naděje jsem usedla na svoje místo, připravena na tu "nenáhodu" že nesedí alespoň tak, abych se na něj mohla dívat ;) . Moje překvapení tedy bylo o to větší, když si vedle mě suveréně sedl, bez jakékoli holky vedle. Koncert by byl pro mě možná i docela zajímavý, mám přece ráda umění, nebýt samozřejmě jeho. Zajímavé, jak se hned všechno otočilo, když jsem slyšela jednu z jeho mnoha poznámek, že je to neuvěřitelná nuda. Slyšela jsem se odpovídat, že je to hrůza. Později už mi nepřišlo důležité mu oznamovat, že si myslím opak :D Jak jsme tak seděli skoro dvě hodiny vedle sebe, neustále jsme se dotýkali. Lokty nebo lýtka byly vždy blízko u sebe. Možná si to teď jenom namlouvám, ale vždy, když jsem se pohla a "naše spojení" se přerušilo, pohnul se taky aby se zase dotýkal. Můžu si jen domýšlet, jak vtipně musel vypadat můj obličej. Naštěstí se všichni koukali na orchestr nebo spali.
Moje nálada se pozvedla a moje převědčení bylo v troskách. V pondělí to bude jako obvykle. Sakra.

Proměnlivé.

22. února 2012 v 22:05 | Aranuir
Tak kde sakra začít.
Tak možná by bylo rozumné začít od začátku.
Pátek večer. Film Underworld 4 s Kájou a Ančou. Pohoda.
"Nechceš se mnou jít potom ještě do hospody za Pepou, Danem a Adamem?"
Proč ne? Tak tedy bez Káji. Ačkoli cítím, že "něco" není správně, netrápí mě to natolik, abych Anče něco řekla. /Přece jenom Kája by stejně nemohla. Měla by zakouřenej kabát a nechtěla by pít. :/ Dangie je na plese./ V hospodě se seznamuji s Ančinými kamarády, kteří jsou, jak jsem zjistila, velice podobní těm mím. Umožňuje mi to konverzovat skoro normálním způsobem. Po třetím pivu a půlce Cinzana přichází dlouhoočekávaný Pepa. Je přesně takovej, jakýho jsem si ho představovala. Hezkej, vtipnej a bla bla. Ačkoli si to nechci moc přiznat, líbí se mi fakt hodně. Ale Anča mění své vyjadřování a chování velice zřetelně, takže se rychle stahuju. /Přece jen není moje liga./ Několik myšlenek se mi míhá hlavou. Přichází i Petr. Jak mě Anča zpravila, ten se jí doopravdy líbí. /Pepa prý pouze, když je trochu mimo./ Trochu mimo její vkus, ale je hrozně v pohodě. Všímám si Ančiny ruky v Pepově klíně. Ehe. Pepa má blažený výraz. Nevím, jak k tomu došli a vlastně ani jak to skončilo, ale v jednu chvíli už odcházíme. Po cestě domů jsme si o tom povídaly. Ale co jsme to řikaly? Vůbec nevim. Doma jsem se odhodlala k tomu, abych jí to řekla. Reakce? Nepředvídatelná. Pamatuju si přibližně, že řekla, že mi to přeje a co už se stalo. Trochu ztrapněně říkám, že nic.

Neděle ráno
Cože? To přece není možný! Honza mi napsal. Ačkoli si teď nedokážu představit, z čeho jsem byla tak odvařená, byla jsem. Krátký, ale velmi potěšující rozhovor. Hromadná sms holkám nutností. /Konečně i Anče./
Proklela jsem tisíckrát, že odjíždím na hory a musím se odtrhnout od netu. Celá cesta do Černého dolu v Krkonoších byla zasvěcena myšlenkám o něm. Teď si za to nadávám, ale z čiré radosti jsem mu napsala na mobil. /Proč jsem to sakra udělala?!/ Týden mě trochu ochladdil, ale ne dostatečně, aby mi nebylo líto, že v pondělí není ve škole a v úterý se na mě skoro nepodívá. Středeční ráno jako by dalo poslední kapku. Pozdravila jsem ho a on se s divným výrazem otočil. Byla jsem zvláštním způsobem vytočená a na tu krátkou chívli jsem si řekla, že s tim vším končím, že je to nelogický a svým způsobem proti přírodě. Až Anča mě uklidňovala, že mě určitě neslyšel. Ale moje první jizvička, jakkoli absurdní a malá, se zrodila. Ještě tentýž den jsem ho zase začala mít ráda.

Začínám nemít ráda svůj "zamilovaný" stav. Někdy je to fakt k nasrání, promiňte mi ten výraz.

Dobrá nálada?

31. ledna 2012 v 22:44 | Aranuir
Možná je trochu pošetilé si myslet, že to někoho zajímá, ale život se mi zdá fajn.
Všechno vycházelo, ačkoli ne vždy podle plánu./Nebo to je jenom moje dobrá nálada, která přemisťuje problémy do tmavého kouta./
Jestliže je pošetilé si myslet, že někoho zajímám, je ještě pošetilejší myslet si, že někoho zajímá škola. Škola, to přípatrové pětidenní vězení, které se každým týdnem zdálo o něco horší než předchozí. To místo pekelné, kde tě přesvědčují, že nejsi dostatečně chytrý nebo alespoň informovaný, kde se každá protrpěná hodina zdá jako věčnost.
A představa, že mi tohle zpropadené místo moc nevadí, byla ohromující. Kuriozní.
První byl stále aktuálním tématem, ale ta možná jistota v daleké budoucnosti, že mu to řeknu, mi přinášela nečekanou představivost. Příjemné pomyšlení na mě jako normální holku s klukem.
Kamarádi byli všichni v pohodě. Setkání vyhovovaly všem a byly plné porozumění. A jemné náznaky mi jen lichotily. Jen jediná věc mi přicházela do hlavy častěji, než bych chtěla. Ten droboulinký nedostatek, že moje nejlepší kamarádka ještě neví dost důležitou věc v mém dosavadním životě, mě malinko otravoval.
Rodina, ač se značnými změnami, taky vyhovuje. Možná by tatíček mohl malinko ubrat té nesnášenlivosti, ale dopřejme mu to, když pravděpodobně prožívá období menopauzy. Ne, i tak mu to musím vyčíst. Proč prostě konečně nepochopí, že mě už nezmění. Najednou, po dlouhé době, mu došlo, že část mé osobnosti není podle jeho gusta a okamžitě začal s napravováním mích zlozvyků. /Na okraj zmínit, že jeho nepředvídatelné výbuchy vzteku jsou těžké pro celou rodinu, je možná trochu přehnané./ Doufám, že mi to nikdo nebude mít za zlé, ale určetě by nikomu z nás neškodilo, kdyby zase odjel někam na antarktidu.
Basket se zdál v pořádku. Tedy, samozřejmě že nebyl v pořádku, ale co já s tím krucinál můžu dělat? Přestala jsem věci řešit. Je mi to skoro jedno. Já mám zajištěné budoucí týmy, ať si dělají, co chtějí. /To, že ty holky jsou moc malý nebo moc velký, nikoho nezajímá./ Příjemně překvapena dnešním tréninkem bych se mohla trochu pochávlit. Ano, opravdu jsem se citelně zlepšila. Samozřejmě po příjezdu nového coache z ameriky. To je trenér, to teda můžu říct. Ví všechno, a pokud ne, tak to alespoň tuší. Autoritu má nezpochybnitelnou.
Možná je to tím výletem do Alp, že vidím všechno tak růžově, nebo mám fakt dlouhodobou dobrou náladu.
Každopádně jak si znovu pročítám tohle psaníčko, nezní to moc, jako by to bylo super. Ale já to tak cítím, což je zdaleka nejlepší.

Lucy

23. ledna 2012 v 21:58 | Aranuir |  Fantazie se spoustou inkoustu
"Víš, nejsem si moc jistá…" Snažila jsem se udržet krok, ale nevěděla jak. Připadalo mi, že když něco rychle v mém mozku nepřeskočí na správné místo, bude to hodně špatné. Jeho jazyk se probourával skrz moje rty a zaplavoval mě jemným vzrušením. Neprojevovala jsem žádný odpor. Jeho ruka krouživými pohyby jezdila po mém boku a druhá se s neuvěřitelnou jemností zamotávala do mích dlouhých vlasů.
"Lucy, vždyť si úžasná, určitě už jsi to zažila hodněkrát." Zašeptal mi do ucha a jen co domluvil, jeho rty byly zase na mojí pokožce. Další vlna tepla mě trochu uvolnila. Nezkušeně jsem se snažila líbat ho na tvář, krk nebo jakékoli jiné místo. Jeho kůže vůbec nebyla příjemná. Přitom jsem si představovala spoustu neoholených a smrdutých padesátníků, které jsem potkávala každý čtvrtek před tréninkem u hospody naproti. Slizké. Mike se pomalu přesunoval na pohovku a mě přenášel sebou. Nevěděla jsem, jestli si už nevšiml něčeho zvláštního, ale tušila, že k tomu za chvíli dojde. Přemýšlela jsem, jak navodit tu náladu, o které mluvily holky. Tu náladu, při které už víš, jak na to, všechno je přirozené a instinktivní. Musela jsem si ji asi navodit sama.
Lucy, ty hloupá káčo, vždyť tohle si přece chtěla, tak ale už!
Už jsme dávno leželi a já, aniž bych o tom věděla, byla jen ve spodním prádle.
Ach ne, on mě vidí. Vidí všechno! Pořád tu je? Ještě neutekl? To je neuvěřitelně trapné, jsem celá rudá! Ležela jsem tam, ruce mechanicky obtočené okolo jeho těla, které už bylo taky dávno bez oblečení. Z přemýšlení o sobě mě vytrhl pohled na jeho tělo. Fakt hezký, proč mám ale ten divný pocit.
"Jsi fakt výborná, už všechny chápu. Uff, tak jdem na to, co myslíš?" Pomalu, velice pomalu se posunul níž a s upnutýma očima do mích, zajel jedním prstem pod moje kalhotky. Dvě velmi silné a protichůdné emoce se ozvaly současně. Strach. Strach jí říkal, že to rozhodně nesmí být on, ne takhle, ne teď. Ta druhá a pro mě skoro nová se rovnala strachu, ale rozhodně se nechtěla pohnout ani o milimetr. Možná se ve mně ozvalo něco vyššího než já, protože než mi sundal kalhotky celé, našla jsem sílu shodit ho ze mě a zkřížit si nohy co nejvíc to šlo.
"Co se děje?" ozval se překvapeně s nádechem zlosti. Byl naštvaný a pořádně nadržený. Musela jsem odtud pryč. A to rychle.
"Ne. Ne. Ne" Mumlala jsem si potichu. Zmateně jsem se zvedla a hledala své oblečení, snažíc se co nejvíc zakrýt své tělo. Oblečení jsem měla na sobě neuvěřitelně rychle, vystřelila z pokoje, propletla se mezi napůl opilými spolužáky a vypadla z baráku a snažila se uklidnit.

Neděle, odvozeno od slova nedělat

22. ledna 2012 v 21:43 | Aranuir
Neděle, cca 1:00 a.m.
Sprcha a neuvěřitelný rozhovor lámanou angličtinou (na naší obranu, pod vlivem tequily to nejde nikomu) s mojí milovanou o všem, co srdce trápí, když je zajité alkoholem.
3:00 a.m.
Slzy stékající po tváři mě štípou. Písnička Yours to hold od kapely Skillet. Šíša s malinovým tabákem a kroužek čtyř holek.
9:00 a.m.
Probuzení jako z filmu, když si protřete oči a přemýšlíte, co se to všera všechno stalo a testujete, jestli si všechno pamatujete. Poté několik hodin malátného nic nedělání.
3:00 p.m.
Vztup na scénu třetí vodnice a kluků. Upřesněno jako José, Sony a Veverka. Neuvěřitelné dvě hodiny s jedním uhlíkem a černým humorem.
5:00 p.m.
Vodnice a žádná tekutina se projevila. Bolest hlavy mě klátí až do večera. Mezitím se vydávám s klukama na nedělní floorbal.
6:00 p.m.
První narážka. José mě nepřirozeně vychvaluje a zajímá se o moje záležitosti s klukama. Možná v tom vidím víc než to je. A možná taky ne.
Druhá narážka. José je se mnou v týmu a jakmile je po hře, sundavá si tričko (rozhodně se nemá za co stydět! A ikdyž na "tělíčka" moc nejsem, působí to.) s neuvěřitelně okatým pohledem na mě (možná je to zase ta moje představivost).
8:00 p.m.
Konečně konec. Čtyři hodiny spánku mi asi úplně nestačily.
On mi chválí čepici!? No věřili byste tomu? Je to divný. Toho si všimli i Sony s Veverkou. Eh, krev mi začíná tepat na tvářích.
Není to článek, není to příběh, jen souhrn. Úplně mi to ale stačí. Dnešek je zvláštní. Už od ranních hodin.

Kam dál